Mateřství

Mateřství je krásné, ale pro každou ženu náročné období. Péče o miminko a batole dá pořádně zabrat vidícím ženám, a když se pak na tak důležitý orgán, jako je zrak, spoléhat nemůžeme, jak vše zvládáme? Lidé se mne často ptají, jak jsem se zbytkem zraku zvládala péči o své tři děti. V deseti letech jsem prodělala degeneraci sítnice. Od té doby jsem viděla hodně špatně. Známé na ulici jsem poznávala převážně po hlase a nemohla pořádně číst a psát. Díky úsilí své matky jsem dochodila běžnou základní školu, vyučila se a pak absolvovala telefonní kurz. Pracovala jsem na telefonní ústředně, protože tehdy jiná možnost nebyla.

Ve třiadvaceti jsem se vdala a do roka porodila prvního syna. Po čtyřech letech se mi narodila druhá dcera a po třinácti letech třetí. Dědičnosti zrakové vady jsem se neobávala, protože nikdo v našem rodě takto postižen nebyl. Lékaři dědičnost vyloučili. V poslední době ji sice stoprocentně nevylučují, ale tvrdí, že se v nejhorším případě dá leccos zachránit. Mému nejstaršímu synovi je devatenáct, prostřední dceři patnáct a nejmladší jsou dva roky. Každý z nich přišel na svět v jiné porodnici. Obávala jsem se nevstřícného přístupu nemocničního personálu, a tak jsem si pokaždé vyjednala porodnici, kde jsem měla nějaké kontakty. U syna to bylo v Praze 4, Podolí (1986), u prostřední dcery porodnice v Praze 2, Londýnské (1990) a u nejmladší dcerky (2003) v Praze 4, Krči. V Podolí jsme byly na pokoji po dvou. Zprvu jsem nechtěla jít ležet na takzvaný rooming, kde bych měla mít dítě u sebe. Myslela jsem si, že péči o novorozence nezvládnu, a že se vše budu učit pomaličku doma za pomoci matky a manžela. Dětská sestra se však se mnou takzvaně nepárala a řekla: „Musíte se s miminkem naučit zacházet, tak to bude pro vás lepší.“ A měla pravdu, odcházela jsem z porodnice a uměla přebalovat i koupat a doma jsem se těchto úkonů nebála. V Londýnské jsem byla na pokoji se šesti maminkami, postupně pokoj opustily a pak jsem zůstala jen s jednou. Maminky se ke mně chovaly pěkně a chtěly mi pomáhat, ale brzy zjistily, že jsem samostatná. I nemocniční personál uznal, že péči o své druhé dítě zvládám bez problémů, a po čtyřech dnech nás s holčičkou propustili domů.

Tehdy jsem to ještě zvládala všechno celkem snadno. I když mi po obou porodech odešlo kus zraku. Rodila jsem dvakrát spontánně, oční specialisté tvrdili, že na mou zrakovou vadu nemá porod žádný vliv. Bohužel jsem v obou případech zjistila, že se mýlili. A tuto zkušenost, jak jsem se časem dozvěděla, jsem neměla jen já.

Přesto, že jsem viděla o něco hůře, nezůstala jsem, poté co první dvě děti odrostly, sedět doma se založenýma rukama. Když chodily děti do školky, chodila jsem do jazykové školy. V době jejich školního věku jsem dálkově vystudovala střední školu a po maturitě nastoupila na Vyšší odbornou školu publicistiky. Těšila jsem se, že budu konečně moci dělat něco, co mne baví. Pak ale přišlo třetí dítě.

Školu jsem opustila ve třetím semestru a připravovala se na příchod nového potomka. Měla jsem strach, že přijdu i o ten nepatrný zbyteček zraku, co jsem měla. Vyjednala jsem si proto porod císařským řezem a díky bohu se mi vidění nezhoršilo. Když jsem ležela s třetím dítkem v Krči na pooperačním oddělení, nabídli mi nadstandardní pokoj, kde jsem mohla být jen sama s miminkem, nebo si na pokoj někoho vzít. Mohla jsem tam pozvat svou matku, která by byla ochotná, jenže já si chtěla od samého počátku dělat vše sama. Bohužel se mi po císařském řezu zablokovala krční páteř a tak jsem se nemohla o miminko pár dnů starat. O holčičku pečovaly sestry, dětská lékařka měla však obavu, že se o novorozence neumím starat, a sestrám řekla, že mě z porodnice nepropustí, dokud nebudu sama přebalovat a koupat. Tak jsem překousla bolesti a začala o své dítko pečovat sama. Trochu jsem se bála, jak to budu po letech a z podstatně horším zrakem zvládat. Novinkou byly pro mne papírové pleny. Porodnice měla ty nejlevnější a tudíž málo kvalitní. Špatně lepily a pokud jsem se přesně netrefila na lepící pásek, tak jsem plenu znehodnotila. Při troše trpělivosti jsem to také zvládla, lékařce dokázala, že jsem soběstačná, a tak jsme s holčičkou směly porodnici opustit. Péče o třetí dítě byla méně náročná díky vymoženosti papírových plen.

Třináctiletá prostřední dcera se na miminko moc těšila a z počátku mi hodně pomáhala. Přesto jsem díky častému nočnímu kojení podléhala velké únavě a těšila se, až tohle, alespoň pro mne náročné období, pomine.

Když bylo nejmladší holčičce rok a půl, sehnali jsme paní na hlídání a já se vrátila ke studiu. Avšak na jiné škole. Místo na vyšší odborné, na vysoké. Ta totiž umožňovala individuální studijní plán a tak jsem opouštěla dítko jen dvakrát týdně na odpoledne. Musím přiznat, že jsem se vždycky do školy moc těšila, znamenalo to pro mne fyzický odpočinek.

Říká se, že nejhorší jsou dva první roky. To mohu potvrdit. Teď jsou nejmladší Anetce tři. To už je prima období. Domluví se se mnou a občas mi i pomůže. Například když něco hledám, pohotově hledá se mnou, a pokud mi upadne nějaký předmět, ochotně mi jej podá. Je učenlivá, ráda zpívá a má ráda knihy. Z těch jí čtou ostatní členové rodiny. Anetka si je pak sama prohlíží a hlásí mi, jaké jsou tam obrázky. Anetka už chodí do školky a já mohu víc času věnovat studiu. Do školky ji většinou ráno vozí manžel a vyzvedávám ji já, nebo někdy sourozenci. Chodím do školky s vodícím pejskem. Do areálu mateřské školy psi nemohou, vodící má však výjimku. Děti ze školky pejska obdivují a je pro ně zpestřením. Anetka je zvyklá, že se mne drží na ulici za pravou ruku, protože v levé držím psí postroj. Do centra Prahy se s Anetkou a pejskem zbytečně nepouštím. Přestože to zvládám, je to pro mne vysilující. Ale už ne tolik, jako před rokem.

Jsem ráda, že to nejtěžší období mám za sebou.

Ilona Fryčová