Několik poznámek na téma „nevidomí a práce“

Míra nezaměstnanosti u osob se zrakovým postižením se obvykle odhaduje až na 70 – 80%. Už z tohoto důvodu se otázka jejich pracovního uplatnění často dostává do popředí zájmu nejen samotných nevidomých a slabozrakých, ale také sociálních pracovníků a odborníků z oblasti zaměstnanosti. Začleňování zdravotně postižených na otevřený trh práce a vytváření rovných příležitostí je navíc jednou z priorit politiky zaměstnanosti Evropské unie.

Příčiny vysoké nezaměstnanosti jsou jak na straně zaměstnavatelů, tak i na straně samotných zrakově postižených.

Mnozí zaměstnavatelé nemají ani z běžného „nepracovního“ života žádné zkušenosti se zrakově postiženými, nemají žádné informace o jejich schopnostech a omezeních a nedovedou si představit, jak by mohl být nevidomý začleněn do jejich firmy. Mají např. obavy z malé výkonnosti, z vyšších nároků na bezpečnost práce, z domnělé vyšší nemocnosti, jiní nechtějí experimentovat, brzdí je rozpaky a nejistota z komunikace s nevidomým atd. Problémem mohou být vysoké náklady pro vytváření pracovního místa pro osoby se zrakovým postižením, což může obnášet pořízení speciálního počítačového vybavení nebo menší úpravu interiéru (větší osvětlení, vodící linie atd.). Na straně osob se zrakovým postižením bývá asi nejčastějším problémem nízká kvalifikace. Zatímco „vidící“ člověk bez kvalifikace může vykonávat různé manuální práce, okruh těch vhodných pro zrakově postižené je hodně zúžen, jelikož většinou vyžadují zrakovou kontrolu. Jednodušší práce samozřejmě vytlačuje technika – například profese telefonní spojovatel je dnes nahrazována automaticky fungujícími ústřednami.

Specifickými problémy mohou být nereálné představy zdravotně postiženého uchazeče o zaměstnání, neinformovanost o tržním prostředí, nedostatečně rozvinuté sociální a komunikační dovednosti. Při přijímacím pohovoru může své způsobit málo rozvinutá neverbální složka komunikace u nevidomého nebo i výjimečně se vyskytující pohybové stereotypy (nežádoucí pohyby – např. kývání, pohupování). Nepříliš zdůrazňovanou příčinou nezaměstnanosti je i nedostatek motivace. Někomu stačí příjem z invalidního důchodu s tím, že místo práce dává přednost jiným aktivitám nebo „pasivitě“, jejímiž kořeny by bylo užitečné se zabývat.

Jak rozplést toto mnohočetné klubko problémů?

Mělo by se začít daleko před „nástupem do práce“. „Nepostižená“ veřejnost si pomalu zvyká na lidi se zdravotním postižením, ale osvěty a vzdělávání je stále málo. Finance z Evropské unie i ze státního rozpočtu na osvětu prakticky nepamatují.

Jiná je situace s informačními aktivitami vůči úřadům práce a zaměstnavatelům. Někteří úředníci se vyjadřují, že jsou až „bombardováni“ různými letáčky a nabídkami na vzdělávání kohokoliv od neziskových i ziskových organizací. Ale k zaměstnavatelům stále mnoho informačních kanálů nevede. Samotní lidé se zrakovým postižením se ale díky evropským fondům mohou zapojit do řady projektů, které zvyšují jejich „zaměstnatelnost“, tedy učí se pracovat s počítači, procházejí komunikačními kurzy, učí se jazyky...

Vytypovávají se nová zaměstnání (telemarketing, monitoring rozhlasových vysílání, funkce soudního zapisovatele apod.), probíhají projekty NNO orientované na posílení pozice tradičních profesí pro zrakově postižené (např. masér). Někdy dochází ke zvýšenému zaměstnávání zrakově postižených přímo ve službách pro stejně postižené (výuka na počítači, servis k PC). Zavádí se pozice „pracovní konzultant“, který dlouhodobě provází klienta procesem hledání a nalezení práce a to včetně diagnostiky jeho pracovních schopností a včetně počáteční podpory přímo na pracovišti.

To vše umožňují především „evropské peníze“. Otázkou zůstává životnost vytvářených pracovních míst a programů zvýšení zaměstnatelnosti lidí se zdravotním postižením po ukončení příslušných projektů. Leckde situace může připomínat „umělou zaměstnanost“ z minulého režimu. Lidé se zdravotním postižením tak možná získají na několik let práci a finanční příjem a osvojí si důležité sociální a jiné dovednosti cenné i pro nepracovní život. Otázkou ale je, jak systém nastavit, aby tato zkušenost nekončila s projekty z prostředků EU, aby se ze získané práce nestala jen krásná vzpomínka.

Ing. Miroslav Michálek a PhDr. Kateřina Matysková
Článek převzat z novin Můžeš