Lidé se přede mnou nestydí

O zrak přišel František Špaček (55) jako jedenáctiletý kluk. Dlouho dělal ladiče pian a po čtyřicítce začal podnikat v novém oboru - stal se masérem.

Jako školák našel ve sklepě neznámý předmět a rozhodl se ho prozkoumat. Byla to bohužel rozbuška, která ho během pár vteřin připravila o zrak a o dva prsty na levé ruce. Po této tragické příhodě se z Ústí nad Labem, kde se narodil, přestěhoval do Prahy - do internátní školy pro nevidomé. Už když si v deváté třídě vybíral učební obor, pomýšlel na masérství. Ale chybějící ukazováček a prostředník znamenaly, že mu ředitel školy toto povolání nedoporučil, a tak se František vyučil ladičem pian.

Pracovní kariéru pak zahájil v hradecké továrně Petrof, časem se kvůli práci přestěhoval do Kolína a nakonec do České Lípy, kde zakotvil u výrobce pian Rösler. Tam se seznámil i se svou budoucí ženou.

Vyřídil si živnostenský list a pět let působil ve dvou profesích - dopoledne ladil piana, odpoledne masíroval své kolegy a známé. Vzdělání si časem ještě doplnil o kurz akupresury a lymfodrenáže a naučil se také thajskou masáž.

Když byla před deseti lety propuštěna z práce jeho manželka, rozhodli se spolu "rozjet" masérskou živnost naplno. V suterénu rodinného domku v Zahrádkách u České Lípy si zařídili masérnu se šatnou. Od té doby tady František masíruje a jeho paní mu vede diář a účetnictví, stará se o administrativu a provoz.

Pracovní týden u Špačků trvá šest dní - začíná nedělí a končí pátkem, jediným volným dnem je sobota. Začíná se vždy ve dvě odpoledne a končí kolem desáté večer. Každý den namasíruje pan Špaček asi deset klientů - ti, kteří jsou pracovně nejvytíženější, za ním jezdí právě v neděli. Většinu si objednává dopředu, ale občas si nechává i volná "okénka" - pro případ, že přijede někdo s akutní bolestí.

Dvakrát týdně jezdí do Prahy pečovat o zaměstnance Justičního areálu Na Míčánkách. Ulevuje jim hlavně od klasických kancelářských bolestí zad a šíje. Cestování zvládá s pomocí manželky, která ho vždy doprovodí na autobus, a průvodcovské služby, která na něho čeká v Praze a z autobusového nádraží ho za 50 korun na hodinu odvede do práce a následně i zpět. Je to pro něj pomoc k nezaplacení, protože cestování po hlavním městě je pro nevidomého z "venkova" velmi obtížné.

Nikde nemá žádnou reklamu, není dokonce ani v telefonním seznamu. Lidé se o něm dozvídají tím nejlepším možným způsobem - na doporučení. I když peníze jsou potřeba, víc než honorář ho vždycky potěší poděkování a to, že se někomu uleví. Jeho životním i pracovním krédem je totiž indické přísloví: Děkuji, že jsem ti mohl dát.

Na své práci si váží absolutní svobody v rozhodování - toho, že je svým vlastním pánem. Nikdy se nebál, že by měl o práci nouzi. Je přesvědčený, že když bude dělat poctivě, lidé k němu budou rádi chodit. A také že chodí - a někteří i jezdí, dokonce hodně zdaleka. Mezi klienty má i hodně cizinců, kteří v Česku pracují nebo sem cestují za příbuznými nebo známými. Domlouvá se s nimi různě - někteří umějí trochu česky, jiní si přivedou tlumočníka, někdy musí stačit padesát německých slov, která František ovládá. Anglicky prý neumí vůbec a moc ho to mrzí, ale jeho lenost je prý v tomto případě silnější než dobrá vůle.

Mnohokrát se setkal s tím, že mu lidé říkají, jak je jeho slepota pro ně osvobozující. Nestydí se totiž před ním za nedokonalé tělo a s oblečením odkládají často i obal z duše, svěřují se mu se svými problémy a trápeními - a nejen s těmi zdravotními. Jeho chybějící zrak oceňují hlavně starší dámy, ale občas i muži a také příslušníci jiných etnik. Třeba černošský zubař z New Yorku, kterého při pobytu v Čechách rozbolela záda, si Františkovi postěžoval, jak se k němu jiní maséři chovají odtažitě.

Než začne masírovat, vždy si s každým popovídá. Jednak potřebuje znát zdravotní stav a konkrétní obtíže a jednak je osobní rozhovor ideální způsob, jak s lidmi navázat kontakt a získat si jejich důvěru. Ta je totiž podle něj poloviční zárukou úspěchu. Při masáži prý ani moc nepřemýšlí - s úsměvem říká, že vypíná mozek, naladí se s klientem na stejnou energetickou vlnu a jeho ruce si už samy najdou rytmus, který dotyčnému vyhovuje.

Masírovat chce tak dlouho, jak mu zdraví dovolí - těší ho, že ho nikdo nemůže poslat do důchodu. Odejde do něj, až se k tomu jednou sám rozhodne.

On sám na masáže nechodí, neumí si je totiž vychutnat. Párkrát v životě to sice zkusil, ale mimoděk pořád sledoval, jak jeho kolega pracuje, a porovnával jeho postupy se svými vlastními. Naučil se proto k práci postavit tak, aby ho vlastní záda nebolela. A když si potřebuje odpočinout, zajde raději do sauny.

Když se podniku počátkem devadesátých let příliš nedařilo a bylo stále méně práce, František Špaček přemýšlel, co bude dělat dál. Bylo mu 39 let a znovu ho napadlo, že by se mohl vyučit masérem. Tentokrát uspěl - chybějící dva prsty už nikomu nevadily a on v roce 1993 absolvoval základní kurz sportovní masáže. Na něj pak navázal ještě ročním studiem klasické masáže.

Helena Frantová
Zdroj: MF Dnes (www.idnes.cz)

© Okamžik, z. ú., 2016