Jizerské hory

Bylo to koncem prázdnin a zase se mi zachtělo na chvíli zmizet od lidí. Vzal jsem spacák, kus igelitu místo celty, menší bochník chleba, kus špeku, láhev vody, něco teplejšího na noc a sedl jsem do autobusu směr Jizerské hory. Na lyžích to tam trochu znám, ale během léta jsem tam ještě nikdy nebyl. Chtěl jsem si projít svou lyžařskou trasu a když z ní sejdu, taky se nic nestane. V Liberci jsem potkal známé. Neviděli jsme se asi tak čtyři roky. Měli namířeno na Ještěd a lákali mě s sebou. Docela se mi i chtělo, ale něco ve mně říkalo: „Chceš být sám. Bez lidí. Na nikoho se nevázat.” Po chvíli váhání tenhle hlas zvítězil a rozloučili jsme se.

Přijel jsem do Bedřichova a vydal se směrem na Novou Louku, teď už pěšky. Nenesl jsem toho moc a nemusel jsem chvátat. Šlo se mi pěkně. Chvilku jsem si povídal s nějakou paní, která se sem přijela také jen tak projít, a pak zase nikdo. Jenom silnička, slunce, vůně dřeva, zelení koníci v trávě. Nová Louka je bývalý lovecký zámeček. Nějací lidé se tam ptali na cestu. Když odešli, zeptal jsem se také. Vysvětlili mi ji velice hezky. Povídám: „A trochu vody u vás taky seženu?” Přinesli mi dvě lahve minerálky. Dal jsem jim peníze a říkám: „Tohle je za pití, dobrá rada je nad zlato, to nemám, tak vám za ni nedám nic. Děkuju.” Šel jsem dál a cestou pot¬kal dva nebo tři lidi, kteří se ke mně hlásili a říkali, že mě znají ze zimy – z lyží. Je to neuvěřitelné, kolik má člověk vlastně známých. Minul jsem Krásnou Máří – skálu, z níž je prý nádherný výhled do kraje, čas plynul, lidí na cestě ubývalo, blížil se večer. Zvedl se slabounký vítr a slunce už tolik nehřálo. Hodinky jsem s sebou neměl, ale nač taky. Silnička se vlnila nahoru, dolů, nahoru a zase dolů. Svou známou lyžařskou cestu jsem už dávno ztratil, ale to mi nevadilo. Jizerskými horami vede spousta cest – a všechny pryč od lidí. Nebo zase k nim. Přijde na to. Většinou to jsou úzké asfaltové silničky nebo dvě řady betonových dlaždic s mezerou uprostřed. Nemůžeš se ztratit.

Cesta, podle níž šuměla tráva, stoupala někam na hřeben, kus dál hučel les, přišel večer, byl jsem sám. První myšlenka, jak se té tísně zbavit – jít spát. Zaspat strach ze samoty. Uhnul jsem z cesty do vysoké trávy. Párkrát to mlasklo a sandály jsem měl plné vody. Tak tady by to nešlo. Močál není ideální postel. Vrátil jsem se na cestu a šel dál. Cesta stoupá, les se přibližuje. Hučí dost nepěkně. Vítr zesílil. Aspoň ta cesta kdyby klesala. Možná bych došel někam k lidem. Ale ona ne. Šplhá se stále nahoru a točí se sem tam – ani si nejsem jist, zda se už zase nevracím. A najednou kouř. Vítr ho ke mně přinesl. Nebylo ho moc, ale byl. Kde je kouř, tam jsou i lidé. Ale nevede tam cesta, po níž jdu. Nechat cestu cestou a jít podle čichu jako pes? To není dobré. Kouř může letět z daleka, oheň nemusím najít a co potom? Stál jsem, větřil, poslouchal zvuky hučícího lesa. Byly to teď lidské hlasy? Nebo jen vítr? Nevím. Stojím, poslouchám. A pak rozhodnutí: chtěl jsem být sám, budu sám! Obracím se od lesa a cesta mě vede. Les hučí dál, ale už to nenahání strach. Hučí to stromy, které mi neublíží, šumí tráva, do které si můžu lehnout. A zlí lidé? Co by tu dělali? Na koho by právě tady čekali? Ty mnohem snáz potkáš někde ve velikém městě. Šel jsem ještě dlouho tou svobodnou letní nocí, než jsem zahnul do lesa a nějakých dvacet třicet metrů od silnice hodil spacák na zem. Zalezl jsem, přetáhl přes sebe igelit a usnul. Probudily mě obrovské kapky, které na mě padaly. Schoval jsem i hlavu a pod igelitem se ocitl i batoh a boty.

Ráno

Ptáci, po dešti jen vlhkost, chladný vzduch. Ještě chvíli jsem vychutnával tu nádheru a pak jsem vstal. Kolem keříčky zralých borůvek, chvíli jsem se pásl. Všecko umyté deštěm, voda bublá a žbluňká ze všech stran. Tak tedy: najíst se, sbalit věci a dál. Ale ouha. Popojdu k silnici a přede mnou potok. Ne velký, ale překročit se nedá. Nerad skáču do neznáma. Šel jsem podle něj a blížil se k silnici. A najednou schod. Schod jak tele. Samozřejmě. Dolů! Ještě že jsem měl v ruce hůl. Sedám si na bobek a zkoumám hloubku – no, aspoň metr a půl. A dole zase potok! Ten déšť ale nadělal svoje! Co teď? Takový schod kolmo dolů, vyložený kameny, to nebývá v přírodě obvyklé. To vypadá na člověčí práci. Že by okraj stráně před silnicí? Rychle nějaký menší kámen a hodit ho dolů, až za potok. Ano, kutálí se po asfaltu. Silnici mám. Ale jak k ní? Skutečně nerad skáču do neznáma. Možná by stačilo vytáhnout pár kamenů, naházet je do potoka, spustit se na ně a bylo by to. Tak které? Tenhle – drží. Tenhle – taky. Zatraceně! Dobře to ti lidé udělali. A není vlastně škoda ničit jejich práci? Tady by možná šlo slézt níž, a tady ještě... to je ono, už mi to bublá těsně u nohou a holí dosáhnu na druhou stranu, na silnici. Není tam nic? Ne, tak tedy – hop!

A už jdu zase dál, v lese slyším pískat na kolouška laň – nebo je to srnka? Nevím, nevadí. Je to živé, v noci na to padal stejný déšť jako na mě. Z výšky se ozývá káně. Asi má hlad. Já už ne, o borůvkách jsem nezůstal. A ještě jeden den toulání a odpoledne otázka náhodným kolemjdoucím, kdeže to vlastně jsem a kudy k dopravě. Další noc už spím zase doma.

A v Jizerských horách? Snad tam prší, možná ne. Jestlipak mravenci našli ten kus chleba? Snad. Určitě se tam někdy vrátím.

Jiří Mojžíšek
Ukázka z knihy „Co vlastně ti nevidomí dělají“, Okamžik 2003