Jak pečovat o malé děti

V tomto textu se budeme věnovat tématu péče o malé dítě a máme při tom na mysli soužití vidících dětí se zrakově postiženými rodiči. Rodiny, ve kterých se narodí dítě zrakově postižené, se mohou obrátit na Společnost pro ranou péči. Zde jim poskytnou potřebné zázemí pro všestranný rozvoj dítěte. Hovoříme-li o malých dětech, máme na mysli děti v kojeneckém a batolecím období. Uvědomujeme si, že téma rodičovství je velmi široké a nechceme tímto textem nahrazovat obecně dostupné informační zdroje.

Vnímáme jej spíše jako uvedení do tématu, které by si však zasloužilo obsáhlejší zpracování. Inspirací pro tento text se staly zkušenosti autorky, nevidomé maminky, ale i jejích nevidomých přátel, kteří se zdárně starají o své děti.

Stát se matkou či otcem je přání většiny žen i mužů na světě, a to nejen těch mladých, zdravých a zaopatřených, nýbrž i těch, kteří prožívají ve spojení s rodičovstvím určité nejistoty. Existuje mnoho skutečností, kvůli kterým může být rodina v nevýhodě proti jiným rodinám, ať už je to zdravotní postižení obou rodičů či některého z nich, pokročilejší věk, skromné příjmy, nevyhovující bydlení či nepřítomnost prarodičů nebo přátel, kteří občas s dětmi rádi vypomohou. Přesto se manželé často rozhodnou pro založení rodiny, i když očekávají nesnáze.

Nabízíme zde praktická doporučení pro rodiče se zrakovým postižením, a to hlavně pro rodiče zcela nevidomé nebo ty, kteří využívají zbytků zraku, a ocení i alternativní způsoby, jak zrak nahradit ostatními smysly. Naše doporučení či nápady vám mohou pomoci při každodenních úkonech péče o děti od narození do zhruba tří let, aby denní rituály probíhaly bezpečně, plynule a třeba i pohodlně. Setkáte se zde také s názory na to, do jaké míry může být zrakově postižený rodič samostatný v péči o své děti, kde jsou hranice jeho možností, v čem potřebuje pomoc vidícího člověka a co naopak lze zvládnout i bez zrakové kontroly. Názor, který vám zde představíme, je jeden z mnoha možných, a jsme si vědomi toho, že míra samostatnosti konkrétního nevidomého rodiče bude záležet na mnoha okolnostech vnějších i na jeho osobnostních předpokladech, například na kvalitě vztahu s partnerem, na zařízení jeho domácnosti a podmínkách, v nichž žije, na jeho předchozí soběstačnosti, ale i vynalézavosti, trpělivosti se sebou samým i s dětmi, na odhodlání učit se novým věcem. Činitelů, ovlivňujících kvalitu života takovéto rodiny, je veliké množství, a jsme si tedy vědomi toho, jak obtížné je potřeby a možnosti nevidomých rodičů obecně definovat.

Můžeme se vyrovnat vidícím rodičům?

V případě nevidomých rodičů máme na mysli názory společnosti, která si někdy nedokáže představit, jak se nevidomá maminka bude o své dítě starat. S předsudky se můžeme setkat například při návštěvě lékaře, který se nevidomé ženy, jež zjistila, že je těhotná, zeptá, zda je vůbec možné kvůli zraku těhotenství zachovat. Nebo se lékař dokonce podiví nad tím, že nevidomá žena není sterilizována. V odbornějších kruzích rovněž dříve existoval názor, že nevidomí rodiče by měli nejdříve podstoupit návštěvu u psychologa, který posoudí jejich připravenost na rodičovskou roli.

Co se týká přímo našeho tělesného zdraví, máme možnost požádat svého gynekologa, aby nám dal doporučení ke genetickému vyšetření. Výsledky takového vyšetření mohou zajímat především ty zrakově postižené rodiče, u nichž je nějaká míra pravděpodobnosti, že se jejich zraková vada může přenášet na potomky.

Kdykoli je nám umožněno připravit se na nadcházející změny v našem životě, ať už psychicky nebo podniknout praktické kroky, obvykle to velmi oceníme. A když pak samotná změna nastane, cítíme se jistější a pohotovější. Toto platí dvojnásob pro manžele se zrakovým postižením. Doporučujeme tedy ještě před otěhotněním, aby si manželé společně promysleli například úpravu svého domácího prostředí, jaké pomůcky či zařízení bude potřeba dokoupit, pokud ani jeden z rodičů nevidí, zda je v jejich okolí či příbuzenstvu někdo ochotný občas nebo pravidelně třeba jednou za týden navštívit rodinu a pomoci tam, kde je zrak těžko zastupitelný. Manželé se také mohou zamyslet nad tím, jak se příchodem dítěte změní chod domácnosti a jaké praktické či výchovné postupy chtějí společně zvolit. Mohlo by se zdát, že na to vše je příliš brzy, ale těhotenství je období, které potřebuje klidnou atmosféru očekávání, více odpočinku a méně zátěže, a to i té psychické.

O tom všem můžeme s dostatečným předstihem získat praktické poznatky. V současnosti jsou běžně dosažitelné publikace, jež se zabývají rodičovstvím z různých hledisek a mají své zastoupení též v knižním fondu zvukové knihovny nebo v knihovně s digitalizovanou literaturou pro potřeby těžce zrakově postižených.

Co se nám nabízí?

Velkou výhodou je, pokud jsme již někdy s malými dětmi vypomáhali starší sestře, sousedce, kamarádce… Podpořit nás může také rozhovor s přáteli, kteří mají malé děti a jsou ochotni nám ukázat, jak úkony kolem miminka vypadají. Znáte-li se již dobře, je pravděpodobné, že vám budou mít snahu praktické činnosti podrobně popsat slovně a bude pro ně přirozené, že nevidomý nahrazuje zrakový vjem především hmatem nebo sluchem.

Nemáte-li tyto možnosti či vám vyhovuje spíše odborné vedení při nácviku nových dovedností, zkontaktujte se s některou z organizací, jež se zabývají rehabilitací zrakově postižených. Vyškolený instruktor vás seznámí s různými způsoby, jak můžete své domácí prostředí upravit, aby se vám vše dělalo pohodlněji, jaké pomůcky se mohou při péči o miminko hodit, a podpoří vás v nacházení vhodných postupů, jak se o dítě prakticky postarat.

Další nabídkou, kterou si můžeme zvyknout využívat, je průvodcovská služba, kterou některé organizace rovněž nabízejí v rámci svých služeb.

Nevidomá matka se může svobodně rozhodnout pro porodnici, v níž její miminko přijde na svět, má možnost si vybrat dětského lékaře v místě bydliště a může též využít různých příležitostí, jak se připravit na porod. Manželský pár si rovněž může vyhledat kontakt na některou z porodních asistentek, jež nabízejí proškolení k porodu jednotlivým párům a dojíždějí do jejich domácností. Tato varianta může být pro nevidomé rodiče pohodlnější i přínosnější než docházení do předporodního kurzu, kde převažuje vizuální předvádění situací. Porodní asistentka se manželům může věnovat individuálně, přizpůsobit svůj výklad jejich potřebám a ukázat modelové situace tak, aby všemu dobře porozuměli.

Přizpůsobení prostředí

Prostor, kde se budete po návratu domů z porodnice pohybovat s malým dítětem, je nezbytné upravit tak, aby byl především bezpečný a vám umožňoval snadný pohyb. Brzy po narození miminka, kdy přibudou nové starosti, oceníte ještě více svůj systém v osobních věcech, jste-li zvyklí jej dodržovat.

Vyplatí se nám mít doma několik dostatečně velkých odkládacích ploch. Budou se hodit v kuchyni, kde při přípravě jídel přibudou i nádobky na dětská jídla a nápoj. V koupelně je oceníme pro možnost právě vykoupané dítě bezpečně položit, utřít a obléci bez přenášení po bytě. Můžeme si zde také přehledně uspořádat všechny olejíčky, krémy a přípravky na ošetření dětské pokožky.

Bezpečné místo na přebalování miminka a k tomu užitečné věci se nám vyplatí mít i v některém pokoji, nejlépe tam kde spíme, abychom v noci, budeme-li vstávat k plačícímu dítěti, nemuseli rozespalí přecházet po místnostech. K udržování pořádku ve věcech též prospěje, pokud máme v bytě dostatek úložných prostor. Rozličné zásuvky, skříňky a poličky umožní přehledné rozčlenění nově používaných předmětů: dětské kosmetiky, potřebných léků, dětských hraček a především oblečení a jiného textilu.

Bezpečnost pro všechny

Své domácí prostředí jste vůči sobě a svým potřebám učinili přátelským zřejmě už v době, kdy jste se do svého bydliště nastěhovali či když jste uvažovali o zařízení interiéru. Nyní v těchto úvahách zaměříme pozornost také na malé dítě, které nemá s věcmi kolem sebe žádnou zkušenost.

Nápady, jak zabezpečit domácnost před úrazem, jistě využívají též vidící rodiče, nedá se tedy říci, že by nevidomí jednali v tomto směru neobvykle. Zkušenost, kterou nasbírali nevidomí rodiče ze svého okolí, spíše ukazuje na jejich obezřetnost a předvídavost, která je způsobena právě jejich vědomím, že se nemohou na zrak spoléhat.

Abychom připravili prostor pro již pohybující se malé dítě, je vhodné promyslet si, kde se bude nacházet volná plocha určená pro jeho bezpečný pohyb a také kde budeme tolerovat větší množství hraček.

Mnoho starostí nám ušetří, máme-li možnost přemístit ostré, špičaté či jinak nebezpečné kuchyňské náčiní ze spodních zásuvek výše nebo zásuvky zajistit proti snadnému otevření. Ve spodních zásuvkách lze naopak nechat všechno zajímavé, čím si dítě neublíží a co si bude rádo prohlížet a prozkoumávat. Všude tam, kde máme rozmístěny na podlaze či v nízké poličce saponáty, prášky na praní, různé čističe nebo parfémy, vyplatí se učinit podobná opatření, neboť děti budou tyto nádoby jistě velmi zajímat a obsah by se snadno mohl ocitnout v jejich ústech či očích. Stejně tak je vhodné zajistit před zvědavostí dětských ruček odpadkové koše či WC.

Všeobecné zásady bezpečnosti

Léky a chemické přípravky přechováváme v dobře zabezpečených lahvích mimo dosah dětí. Zabráníme dítěti v přístupu k jedovatým květinám, krmivu pro domácí zvířata apod. Elektrické zásuvky opatříme kryty nebo záslepkami, elektrické spotřebiče vypojíme ze sítě v době, kdy je nepoužíváme.

Dveře zabezpečíme tak, aby s nimi dítě nemohlo pohybovat a přiskřípnout si prsty. Napůl zavřené dveře by mohly ohrozit také zrakově postižené rodiče.

Uschováváme všechny drobné předměty, které by dítě mohlo polknout nebo si je strčit do nosu či ucha. Všechna okna a dveře na balkón zabezpečíme proti snadnému otevření.

Má-li náš nábytek nezaoblené rohy, můžeme je opatřit chrániči z plastu.

Schodiště v bytě či v domě můžeme zajistit instalací branky, stejně tak vchod do kuchyně, který není opatřen dveřmi.

Užitečné je také opatřit radiátory krytem a dbát na to, aby se do blízkosti dítěte nedostaly nádoby s horkou vodou.

Bezpečnost samostatného pohybu dítěte zajistíme odstraněním překážek, např. vratkých nebo křehkých předmětů, jakými jsou květináče, sošky atd.

Zařízení dětského pokoje

Narozené miminko potřebuje přebývat v prostředí, jež na ně působí vlídně, kde se bude cítit bezpečně.

Dětský pokoj proto zařizujeme s přihlédnutím k těmto zásadám:

1) Pokoj můžeme vybavit „elektronickou chůvičkou“, která umožní slyšet pláč dítěte i do ostatních místností.

2) Dětská postýlka či kočárek stojí v místě, kde není průvan.

3) Pro dítě, které se učí lézt můžeme vyhradit bezpečný prostor vystlaný dekou a ohraničený polštáři nebo k tomu účelu zakoupit ohrádku (dřevěnou nebo skládací síťovou).

4) Osvědčuje se podlaha s teplým a odolným povrchem (např. linoleum, korková krytina nebo plovoucí podlaha). Koberec splní úlohu teplého podkladu, ale zrakově postižený rodič na něm nemusí vždy znečištění rozeznat. Naopak dlaždice jsou sice snadno omyvatelné, pro dítě však mohou být dosti tvrdou plochou, zvláště v období prvních krůčků.

5) Osvětlení instalujeme dvojí: lampičku s nízkou intenzitou pro usínání dítěte, silnější světlo na četbu, kreslení a další činnosti.

6) Nezapomeneme na výzdobu pokoje zajímavou pro zrak dítěte (obrázky na stěnách, zavěšení hraček nad postýlku apod.).

7) Stěny pokoje můžeme vymalovat tzv. omyvatelným nátěrem. Umožní nám stěnu kdykoliv očistit vlhkým hadříkem.

Dětská postýlka

Zejména kojenec v ní tráví hodně času, proto by se zde měl cítit dobře a pohodlně. Postýlku je možné zvolit dřevěnou s postranicemi hustě osázenými tyčkami nebo cestovní potaženou omyvatelnou textilií. Zhruba do třech měsíců může miminko ležet i v kolíbce nebo proutěném košíku. Postýlku umístíme tak, aby dítěti nesvítilo do očí slunce nebo jiné ostré světlo. Postýlku můžeme otočit tak, aby dítě vidělo na dveře, kudy vchází rodiče.

Rodič by měl dohlédnout na to, aby dítě v postýlce nesoustředilo na jedno místo hračky a polštářky: taková kupka přímo láká k pokusům vylézat z postýlky.

Kuchyně

Sporák je možno opatřit speciální ohrádkou. V případě, že ji nepoužijeme, je lepší vařit spíše na zadních plotýnkách nebo se od sporáku během přípravy jídla nevzdalovat.

Nože, zápalky a zapalovač ukládáme na místa, kam se děti nemohou dostat. V období, kdy je dítě malé, odstraníme raději ze stolů ubrusy. Mohlo by na sebe strhnout vše, co nahoře leží.

Zahrada

Všechny vchody musí být uzamykatelné.

Vodní plochy či nádrže s vodou oplotíme nebo jinak zajistíme před pádem dítěte do nich. Výkaly domácích zvířat ihned uklízíme.

Zahradnické nářadí uschováme nejlépe do uzamykatelných prostor.

Zabráníme dítěti vstupu do míst, kde navážíme kompost nebo soustřeďujeme odpad.

Přebalování a hygienické návyky

Přebalování miminka je výhodné provádět na bezpečné široké ploše, odkud nemůže spadnout, nebo na ploše s lehce zvednutými okraji, které mají přebalovací pultíky. U těchto pultíků oceníme jejich omyvatelný povrch, a pořídí-li se celá konstrukce, nikoli jen horní podložka, získáme tak prostor pro uschování plen, lahviček s léky, kosmetických přípravků a podobně. Tento pultík může být pojízdný, takže jej lze přemísťovat po bytě dle potřeby, nebo je součástí dřevěné skříňky, která poskytne větší úložný prostor. Další variantou je přebalování na měkké podložce na posteli či na podlaze.

Kterou z možností zvolíte, to bude možná záviset také na temperamentu a věku vašeho dítěte. Kolem třetího měsíce již hrozí nebezpečí, že se dítě otočí na bok a mohlo by vám v nestřeženém okamžiku spadnout z výšky. Proto při přebalování ve vyšších polohách nedoporučujeme, aby se rodič byť na chviličku vzdálil. Nejjistější je, zůstává-li nevidomý rodič stále v hmatovém kontaktu s miminkem. Přebalujete-li dítě na podlaze, můžete si naopak dojít pro kousek zapomenutého oděvu či jiný předmět, který nemáte připravený po ruce.

Pleny

V současnosti je na trhu k dostání mnoho různých jednorázových plenkových kalhotek v rozličných cenových relacích. Je možné postupně různé značky vyzkoušet také proto, abyste zjistili, není-li vaše miminko na nějaké alergické.

Nevidomému rodiči se bude lépe zacházet zřejmě s těmi plínami, které se upevňují suchým zipem, nikoli samolepkami. Suchý zip nám umožní plenku rozepnout a ještě dodatečně ji upravit. Pokud nalepíme samolepku a zjistíme, že plenka někde netěsní a chceme ji znovu upravit, lepicí páska již podruhé nebude spolehlivá. Ztrácí se tak výhoda, že plenky se samolepkami bývají levnější. Plenky jsou rozděleny do různých velikostí a na obalu vždy najdeme váhové rozmezí dítěte, pro které je daná velikost vhodná.

Používáme-li při přebalování tzv. podložky na přebalování, při opatrném zacházení vydrží dlouho, takže nemusíme mít velkou spotřebu.

Dalším běžně používaným sortimentem jsou vlhčené ubrousky, které můžeme využívat jak na hygienu zadečku a přirození, tak k očištění obličeje nebo ručiček od jakékoli nečistoty. Ubrousky jsou stejně jako pleny jednorázové. Všechny tyto věci vám rovněž pomohou při cestování s miminkem, neboť je snadno vyměníte za čisté a znečištěný kus vyhodíte do odpadků.

Na procházky či při cestování můžeme dát plenky i staršímu dítěti (3 roky).

Technika samotného přebalování miminka je záležitost individuální. Některá maminka drží miminko jednou rukou za nožičky tak, aby mělo lehce nadzvednutý zadeček. Do této polohy uvede dítě hned, jakmile rozepne plenu a druhou rukou ji opatrně vysune. Znečištěnou plenku odloží, do volné ruky vezme ubrousek a opatrně utře dětské partie (u holčiček od přirození směrem k zadečku, u chlapečků obráceně). Není-li si jistá čistotou, může utírání zopakovat nebo se přesvědčit dotykem. Následně již může dětské nožičky pustit, aby se zadeček přirozeně dotýkal podložky. Nemá-li při ruce nachystanou čistou plenu, může použít plenu látkovou a lehce ji položit dítěti mezi nožičky, aby získala čas připravit si potřebné věci. Látková plena tak pomůže zachytit moč nebo stolici v případě, že by se miminku zdála zrovna tato doba vhodná k čurání a kakání. Pak už zbývá jen strčit plenu pod zadeček, aby se případné znečištění nedostalo mimo plenku.

Ještě jednou připomínáme: Při přebalování nenechat dítě ani na chvíli bez dozoru a mít s ním stálý dotykový kontakt!

Než plenku upravíme a zapneme, můžeme namazat dětský zadeček proti opruzení. Mazání doporučujeme raději preventivně, protože nevidomý rodič by mohl opruzení zadečku rozeznat až v době, kdy povrch kolem análního otvoru bude následkem opruzení drsnější a teplejší.

Případné další znečištění plenky sledujeme průběžně. Brzy zjistíme, že „nadílka“ stolice se snadno pozná podle zápachu a moč zase působí pozvolné zvětšování objemu pleny. Chováme-li miminko v náruči, rozpoznáme vyměšování též podle zvuku a teplého místa na pleně. Někteří rodiče i v dnešní době preferují užívání látkových plen. Ty se skládají na třetiny a po každém znečištění je nutné je rychle vyměnit, aby se dítě necítilo nepříjemně, neboť nemají absorbční schopnosti.

Používá-li zrakově postižený rodič látkové pleny, doporučujeme dát do plenek jednorázovou speciální papírovou vložku, která umožňuje stolici snadno odstranit. Než hodíme znečištěné pleny do pračky, odmočíme je v kbelíku se studenou vodou.

Čerstvě vyprané látkové pleny můžeme využít jako podložku pod dítě, jako bryndáček, hodí se k utření ušpiněných úst a podobně.

Vědomě zadržovat vyměšování a naopak jej uskutečnit v pravou chvíli, to se děti učí zpravidla mezi prvním a druhým rokem. V tomto směru má nevidomý rodič stejné šance jako rodič vidící. Jedinou komplikací se mohou stát občasné loužičky či hromádky na podlaze, které tam dítě zanechá a zapomene na ně upozornit. S těmito situacemi je třeba raději počítat dopředu a děti kvůli tomu netrestat. Rozhodně však chválit, když se čurání nebo kakání do nočníku podaří. Zda se vyměšování do nočníku zdařilo, se pozná snadno podle podobných znaků jako při vyměšování do pleny. U plastových nočníků ucítíme při dotyku na vnější část dna teplo.

Na našem trhu lze koupit dětský nočník, který zvukově signalizuje „vykonanou potřebu“.

Přivykání na záchod

Dítěti, které je již nějakou dobu zvyklé používat nočník, můžeme začít ukazovat, jak použít záchod. Prospěšnou pomůckou nám při tom může být tzv. redukční prkénko, které zmenší otvor záchodové mísy. Aby dítě pohodlně na záchod vylezlo, můžeme postavit k míse stupínek nebo bedničku.

Koupání a další hygiena

Malé dítě je možné koupat mnoha způsoby, na což poukazuje i rozdílná praxe v různých porodnicích. V jedné se maminky učí miminko umývat v umyvadle pod tekoucí vodou, v jiné upřednostňují dětské vaničky. Další možností je dětský kyblík, kde se miminko koupe ve svislé pozici, v jiné rodině dají přednost koupání ve vaně pro dospělé na klíně jednoho z rodičů. Volíte-li tento poslední způsob, je potřeba se nejdříve dobře osprchovat a teprve potom vzít dítě na klín.

Ať již zvolíte kterýkoli způsob, vždy si nejprve vše potřebné přineste do koupelny či pokoje, kde koupání probíhá, a uložte veškeré předměty tak, abyste na ně vždy pohodlně dosáhli. V koupelně se osvědčuje mít protiskluzovou podložku na podlaze i ve vaně.

Stále si hlídejte stabilní postoj, a je-li po ruce váš partner, ať již vidí nebo ne, může vám pomoci zvláště tehdy, koupete-li dítě na klíně ve vaně a chcete z vany vystoupit. V takovém případě je lepší předat nejprve dítě do rukou partnerovi.

Koupání ve velké vaně je výhodné proto, že máte obě ruce k dispozici, abyste miminko důkladně omyli a zároveň je dobře podepřeli. Jestliže ještě nedrží samostatně hlavičku, podpírejte mu ji jednou rukou a druhou obstarejte veškeré mytí.

Určitě oceníte výhody oleje či šamponu pro miminka. Po odlití doporučené dávky do koupele stačí dítě do vody ponořit či opláchnout. Další výhoda těchto přípravků spočívá v tom, že tělíčko dítěte tolik neklouže v rukou, jako když je namydlené.

Jestliže koupeme dítě již větší, jež si ve vaně rádo hraje, doporučujeme zajistit vodovodní baterii tak, aby v nestřeženém okamžiku nepustilo na sebe horkou vodu.

Při koupání nejmenších miminek nám může pomoci podložka do vaničky, pro starší děti, které již sedí, sedátko do vany. Teplotu vody ke koupání zkontrolujeme rukou a nejsme-li si jisti, použijeme teploměr s hlasovým výstupem, který by měl ukazovat okolo 37°C.

Při umývání vlásků je třeba neustále hlídat dotykem, aby se voda nedostala miminku do očí, starší dítě zkoušíme přimět k tomu, aby trochu zaklánělo hlavičku. Myjeme-li hlavičku miminku, doporučujeme vyhradit si jednu ruku k mytí a druhou rukou hlavičku lehce podepírat. Proto je dobré, aby tělíčko dítěte spočívalo na rovné podložce, například v dětské vaničce s jen malým množstvím vody.

Ouška se dětem obvykle čistí jen povrchově, a to po koupání, k čemuž může nevidomému rodiči napomoci cípek látkové pleny nebo látkového kapesníku.

Natírání dětského tělíčka olejem či tělovým mlékem není pro nevidomé obtížný úkon, neboť zde nejvíce používáme hmatu, a podle dotyku s dětskou pokožkou též rozeznáme případné suché oblasti kůže, které je potřeba více promazat.

S čištěním zoubků je dobré začít hned, jakmile miminku nějaké narostou. Nevidomý rodič pravděpodobně ocení tzv. prsťáčky, kterými dítěti neporaní dáseň ani nezpůsobí nepříjemný zážitek z čištění. Prsťáček je malá násadka na prst z hladké gumy, která má po jedné straně jemné štětinky. Je též možné malému dítěti prsťáček svěřit, aby se učilo hravým způsobem samo zoubky si čistit. Výhodné je, aby čas od času někdo vidící dítěti chrup zkontroloval, protože nevidomý rodič ani dítě samo nemusí chrup vyčistit důkladně. Zdatnější rodiče mohou používat například jednosvazkové kartáčky, s nimiž se v malé pusince lépe manipuluje.

Na dětské nehtíky si troufá z nevidomých opravdu málokdo. Doporučujeme tuto činnost zkoušet především těm, kdo pravidelně stříhají nehty nejen sobě, ale i někomu jinému a jsou tak zvyklí s nůžkami zacházet. Pro nevidomé rodiče je lepší stříhat nehty suché, nikoli odmočené po koupeli, jak se obvykle doporučuje. Nehty rozmočené jsou totiž ještě mnohem méně výrazné na dotyk. Jestliže si na tuto činnost troufneme, vyplatí se nám stříhat nehty dítěti nejlépe ve spánku. Starší dítě si můžeme posadit na klín zády k sobě, prstík dítěte vezmeme mezi prostředník a palec své ruky, ukazováčkem kontrolujeme zastřihování.

Oblékání a nákup oděvů

Oblékání dítěte bez zraku probíhá podobně jako se zrakovou kontrolou. Výhodné je položit miminko na postel či přebalovací podložku, aby nám zůstaly obě ruce volné pro potřebnou manipulaci s oděvem a dětským tělíčkem. Starší a sedící děti je snadné oblékat na klíně, ale je vždy potřeba dát pozor, aby dítě z klína nesklouzlo a neuhodilo se. Děti ve věku kolem jednoho roku již také samy s oblékáním pomáhají a snaží se hlavičku i končetiny dostat do správných otvorů, čímž výrazně zjednoduší naši práci.

U miminek a batolat se nám stejně jako vidícím rodičům vyplatí kupovat především oděvy, které umožňují snadný přístup k pleně jako jsou body, overaly, dupačky s dručkama v rozkroku. Možná upřednostníte dětské oblečky, které mají zapínání vpředu nebo na bocích, abyste nemuseli dítě převracet na bříško, čímž se oblékání stává pracnějším a pro miminko i nepříjemnějším. Děti rostou, oblečení se často obměňuje a zapamatovat si jednotlivé barvy či vzory bude stále obtížnější. Proto doporučujeme vytvořit si v poličkách s oblečením přesný systém, který možná nebude šetřit místem, zato však umožní nevidomému rodiči vyčlenit jednotlivé barvy, odstíny či kombinace, které se k sobě hodí.

Aby se nám v obchodě lépe vybírala velikost, pomůže vzít s sebou část právě nošeného oděvu, který je dítěti akorát, a podle něj pak přeměřovat nakupované oblečky. Velikost se dá také ověřit přiložením oblečku k dítěti. Pokud nechtějí mít nevidomí rodiče starosti s tříděním dětských ponožek, které se rovněž často ztrácejí nebo trhají, mohou kupovat více párů stejné barvy, aby je pak mohli snáze zaměňovat.

Slabozrakým rodičům může pomoci, upřednostní-li pro své děti barevně kontrastní oblečení. Jako praktické se ukazuje kupovat oblečení o něco větší, než je novorozenecká velikost. V současnosti se nabízí velká část dětského oblečení z materiálu, který není potřeba žehlit.

Krmení a podávání léků

Prvních šest měsíců bývá doporučováno kojení, aniž by maminka musela dítě přikrmovat, a to v případech, kdy sama nemá potíže smlékem a kdy dítě dostatečně přibývá na váze. Správné technice kojení by se nevidomá maminka měla naučit v porodnici za asistence dětských sester. Zde se matka může seznámit i s odsávačkou mléka. Je to mechanické zařízení složené z pumpičky a kojenecké lahve. Může být užitečné k odstranění přebytečného mléka z prsou nebo potřebuje-li matka od dítěte na několik hodin odejít. V tomto případě je potřeba seznámit se s pravidly pro uchovávání mateřského mléka. S těmi matku na požádání seznámí dětský lékař. Práce s odsávačkou je závislá především na hmatu a cviku. Přibývání mléka v lahvi může maminka při odsávání, ale i později při nalévání rozlišit sluchem a míru naplnění lahve například potěžkáním v rukou. Je-li dítě od počátku krmeno umělým mlékem, jeho přípravu i techniku krmení si matka bude moci procvičit také již v porodnici. S nakrmeným dítětem je dobré opatrně manipulovat, aby mléko nevyzvrátilo. Položíme jej tedy do svislé polohy tak, aby spočívala jeho hlavička na rameni dospělého. V této poloze si nejlépe odříhne.

Krmíme-li dítě z láhve, dbáme na to, aby mléko nebylo příliš teplé či chladné. Vyzkoušíme teplotu nakapáním několika kapek na zápěstí své ruky.

Zkontrolujeme tok mléka obrácením lahve dnem vzhůru. Je-li proud nepřetržitý, je dírka v dudlíku příliš velká, mléko by mělo rychle odkapávat.

Používáme-li lahve, které při obrácení dnem vzhůru netečou, označíme si dudlíky s různými velikostmi dírek například jemným zářezem do silikonu. V návodech k lahvím různých značek by měla být zmínka o tom, jakou velikost dírky dudlíku používáme pro dítě určitého věku.

Ke krmení z láhve nebo i lžičkou můžeme tedy doporučit například tuto polohu: rodič pohodlně sedí a opírá se, dítě mu spočívá na klíně otočeno k němu zády a opřeno o jeho břicho či hrudník. Menší miminko opřeme tak, aby jeho hlava spočívala na naší paži a předloktím mu podepíráme záda. Rodič pak uchopí láhev mezi ukazovák, prostředník a palec a přiloží ji dítěti mezi rty, raději ne příliš hluboko, aby dudlík nedráždil k zvracení. Všechny svoje pohyby i pohyby úst dítěte můžeme kontrolovat lehce druhou rukou a občas se zlehka dotknout dětského obličejíku v místě koutku úst či brady.

Při krmení z láhve je důležité láhev držet pod šikmým úhlem a pozvolna ji naklánět, aby dítěti nezůstal v ústech dudlík poloprázdný a nepolykalo vzduch.

Přikrmování běžnou stravou

Je-li dítěti již 6 měsíců, začínáme pozvolna zavádět do jeho jídelníčku běžnou stravu, a to podle instrukcí pediatra. Ten vám také poradí, které potraviny upřednostnit.

Krmení lžičkou může být náročnější, neboť potrava pro malé děti mívá tekutou či kašovitou konsistenci, a tak hrozí riziko, že během dopravování do úst obsah ze lžičky steče. Nevýhodou pro nevidomé rodiče je také skutečnost, že používat hluboké lžičky není příliš šikovné, protože dítě z ní často obsah neumí vyjíst, a tak se nám obsah na lžičce může vrátit zpět, aniž bychom jej vpravili do úst. V tomto směru doporučujeme, aby si nevidomý rodič vybral z širokého výběru dětských lžiček ty, které se mu zdají pro sebe nejvhodnější a spíše se pokusil při krmení co nejvíce zkrátit dráhu již naplněné lžičky od misky k dětským ústům. Pokud je pro nás krmení lžičkou obtížné, můžeme zvětšit dírku v dudlíku a ještě nějaký čas podávat kašovitou stravu dítěti z láhve. Dalším nežádoucím faktorem může být zvědavost dítěte, které se bude pravděpodobně o misku s jídlem zajímat. Položíme-li si ji šikovně velmi blízko, může pak být na dosah i dítěti, a tak hrozí její převrhnutí či jiné havárie. Výhodné pro nás proto mohou být misky s přísavkou, které pevně drží na povrchu a dítě zpravidla na začátku nemá tolik síly, aby miskou pohnulo. Pro nevidomé rodiče doporučujeme pří výběru náčiní ke krmení, aby upřednostňovali předměty z nerozbitných materiálů, které ovšem dnes na trhu převažují. Výhodou jsou lahve s širším hrdlem, které se lépe čistí a pro rodiče se zbytky zraku to mohou být láhve s výraznějším značením, jež pak lze plnit před tmavou podložkou. Značení na lahvích můžeme rovněž zvýraznit kontrastní konturovací pastou.

Začne-li vám dítě brát lžičku z ruky a dávat si ji do úst, nastává období, na jehož konci již dovede jíst samo, a tak jsme dosáhli malého vítězství. Než se však dítě v dovednostech manipulovat s lžičkou procvičí, bude možná v prostoru kolem něj mnoho popadaných kousků potravy a samo se nejspíš dost zašpiní. Proto můžeme využít látkových i plastových bryndáků nebo látkové pleny, kterými dítěti pokryjeme ramena a klín, aby se potrava nedostala na oblečení. Můžeme také použít dětskou pláštěnku, jejíž nevýhodou jsou ale široké rukávy, které mohou při pokusech o samostatné krmení dítěte vadit.

V této době již dítě zpravidla sedí v dětské židličce a nevidomý rodič se může pohodlně posadit čelem k němu a opět zlehka občas zkontrolovat dotykem pohyb úst a to, zda se lžička se svým obsahem dostala až do cíle. Všechna ušpinění pravděpodobně neuhlídáme, i když použijeme plastové bryndáčky s korýtkem, kam zbytky potravy padají. Bude tedy lepší počítat s tím, že oblečení, v němž se dítě krmí, bude odloženo do koše se špinavým prádlem.

Někdy budeme muset dítě dokonce i vysprchovat. Také okolí a podlaha nemusí zůstat zcela čisté, proto doporučujeme po jídle okolí židličky hmatem zkontrolovat.

Na trhu se setkáme s různými druhy židliček, nízkých i vysokých. Nevidomým rodičům doporučujeme rozhodně židličku omyvatelnou z plastového materiálu i s omyvatelným sedátkem. Pro děti s živějším temperamentem můžeme využít židličku s popruhy. Kousky pečiva nebo měkčího ovoce můžeme dítěti půjčit do ruky, dáváme ale pozor, aby mu kousek potravy nezaskočil. Bude také záležet na tom, jak brzy se dítěti objeví zoubky a kolik jich zrovna má. Tato kontrola je dobrá zhruba do 1,5 roku, do té doby nedoporučujeme nechat dítě s pevným kouskem potravy běhat po bytě.

Nákup potravin

Pro cestování se nám můžou hodit dětské výživy, které pořídíme v běžném samoobslužném prodeji, v některých drogériích nebo lékárnách. Výživy bývají ovocné, zeleninové nebo masové pokrmy s přílohou. Na trhu existuje několik značek v různých cenových rozmezích. Než sklenici s pokrmem zakoupíme, nechme si zkontrolovat záruční dobu, složení pokrmu a poznámku, v jakém věku dítěte se určitý pokrm může podávat. V lékárnách či potravinách seženeme také různé typy dětských sušenek nebo piškotů, které mohou na procházce dítě nasytit a zabavit. Nevidomý rodič si může vyhradit pro tyto pochoutky pevný a skladný zásobníček, který s sebou stále vozí v příruční tašce a doplňuje jeho obsah.

Pití z hrníčku

Kolem jednoho roku se již dítě bude pokoušet napít se z běžného hrníčku. Rodiče si mohou obstarat hrníčky plastové, které jsou nerozbitné a mohou být přizpůsobeny těmto pokusům. Některé mají hadičku, jiné pítko, kterými se dítě učí pít běžným způsobem. Pro přechod mezi dudlíkem a běžným pitím můžeme také využívat šroubovacích pítek, které jsou běžně na některých plastových lahvích od balené vody. Tato pítka se dají uschovávat a šroubovat na libovolné velikosti PET lahví a užijeme jich například při cestování.

Podávání léků

Podávání léků miminkům je pravděpodobně jeden z nejsložitějších úkonů pro nevidomé rodiče a to i pro ty zkušené. Většina rodičů si ráda požádá o pomoc vidícího člověka alespoň při aplikaci některých léků. Zpravidla jednodušší vždy je, pokud na léku není přísně předepsáno množství, které se má aplikovat. Není tedy problém kápnout miminku do očička kapky, u nichž nevadí, steče-li do oka kapek více než jedna. Léky, které má dítě polknout, není obtížné vpravit zase dítěti do úst, obtížnější je množství léku přesně vyměřit. Dětské léky jsou dnes již na štěstí ve formě sirupů, nikoli tabletek. Neprodává-li se zároveň s balením též odměrka, do níž se lék dávkuje, může nám pomoci sehnat si množství různě velkých stříkaček a pomocí nich pak léky dle předpisu odměřovat. Konec naplněné stříkačky se pak vsune koutkem úst a sirup pomaličku vstřikujeme. Zpravidla nepřekonatelným problémem bývá vymyslet, jak aplikovat nosní kapky také proto, že při jejich aplikaci či při vysávání nosních dírek miminko obvykle protestuje a nezůstává ležet v klidu. Doporučuje se tedy šetrnější varianta, pokud rýma není příliš vzadu, totiž vytírání nosíku tamponky na špejlce. Tyto úkony nemusí být tolik nepříjemné, jsou-li prováděny jemně a nevidomý rodič si na ně obvykle troufne. Pokud se jedná o podávání vitamínů malým dětem, které jsou kojeny, je také možné kápnout vitamín na prsní bradavku, odkud se hladce dostane až do dětské pusinky. Používání lžičky k dávkování léků nebývá pro nevidomé nejvhodnější, lék snadno při dopravování do pusinky steče.

Při ošetřování dětí použijeme jistě teploměr. V prodejně tyflopomůcek seženeme digitální teploměr s hlasovým výstupem. Oproti speciálním dětským teploměrům má ovšem nevýhodu, neboť doba měření teploty je u něj zhruba 5 minut na rozdíl od tzv. rychloběžky, která ukáže konečný výsledek během několika sekund.

Přesuny dítěte nejen doma

Důležité je najít takový způsob přenášení miminka, který bude nejen bezpečný a pohodlný pro ně, ale také vyhovující nevidomému rodiči. I tomu je třeba se učit.

Některému rodiči může více vyhovovat takové držení, kdy zajistí miminko pouze jednou rukou, druhá bude pomáhat při hledání bezpečné cesty nebo sloužit jako nárazník. Jiný upřednostní pevnější držení miminka v obou rukou a prostorem bude procházet pomaleji, povedou ho spíše odrazy zvuku či jiné signály.

Existuje mnoho způsobů, jak miminka nosit. Obvykle je to způsob spíše vertikální, kdy tělíčko spočívá na naší hrudi tak, aby bylo možné hlavičku opřít o rodičovo rameno. Jednou či oběma rukama pak můžeme tělo jistit v oblasti zad a pod zadečkem. Při způsobu horizontálním držíme miminko na rukou těsně u těla a o své tělo je také opíráme. V tomto případě je nezbytné hlídat hlavičku a nožičky dítěte, aby nepřesahovaly do prostoru, kde by se mohlo uhodit o předmět, který rodič při přenášení míjí.

I nevidomým rodičům pomáhá při přenášení dítěte v interiéru i venku mnoho běžných pomůcek: dětský vak, šátek, klokanka či nosítko lidově nazývané krosnička. Každá z těchto pomůcek je opatřena srozumitelným návodem k použití a doporučením, ve které věkové kategorii ji používat. Šátek a vak obvykle slouží do půl roku dítěte, klokanka se začíná používat právě v půl roce, kdy se již dítě pokouší sedět. Krosnička je vhodná až při samostatném sezení dítěte, cca od 8. měsíce. Většina těchto pomůcek je k sehnání v širokém cenovém spektru. Doporučujeme nekupovat vždy ty nejlevnější varianty. Například krosnička za 3000 korun má oproti té za 1500 pohodlnější popruhy na záda a pod sedátkem pro dítě i batůžek na důležité věci.

Je-li dítě již větší a dokáže se samo posadit, můžeme je přenášet v náručí buď čelem k sobě či naopak čelem od sebe, kdy si dítě posadíme na ruce a opřeme je zády o svou hruď. Pro živější děti však tento úchop není příliš bezpečný, neboť z něj mohou snadno vyskočit.

Kočárek by měl nevidomý rodič, který se odhodlá jej samostatně používat, vozit za sebou. Chodí-li tedy rodič s bílou holí, v šikovnější ruce drží hůl a aktivně ji používá a druhou ruku má zapaženu a táhne v ní kočárek. Rodičům, kteří mají chuť vyzkoušet si samostatné procházky s kočárkem, doporučujeme při jeho nákupu pečlivě vyzkoušet všechny funkce, váhu, pružnost, způsob brždění a jiné vlastnosti, které mohou ovlivňovat jeho jízdní kvality i bezpečnost. Bude se nám hodit, má-li kočárek popruhy nebo dají-li se do něj připnout.

Pro tento účel se nám nezdají nejvhodnější kočárky trojkolky, které nemají dobrou stabilitu, nebo tzv. golfky, jež jsou obtížně ovládatelné jednou rukou.

Při procházkách nevidomého rodiče s již běhajícím dítětem bude pravděpodobně nutné, aby si potomek zvykl na to, že jej rodič drží za ruku, neboť jinak není možné získat nad jeho pohybem dostatečnou kontrolu. Větší volnost může umožnit našití drobné rolničky na tkaničky u dětských bot. Rolničku můžeme používat také doma, máme-li tišší dítě, které svůj pohyb neprovází mnoha zvuky. Potom lze mít alespoň orientační přehled o tom, kde se dítě pohybuje. Přesto však doporučujeme, aby při náročnějších venkovních aktivitách byl přítomen vždy někdo vidící.

Jak podpořit správný vývoj dítěte

Po celý den bychom měli mít miminko ve své blízkosti, abychom byli schopni vnímat jeho momentální potřeby. Zvláště však v dobách jeho bdění jej obvykle chováme v náručí nebo si jej i s kočárkem nebo postýlkou přivezeme k sobě, aby na nás vidělo a abychom s ním byli v kontaktu. Do půl roku věku dítě nesmíme posazovat, ideální je položit deku na koberec a nechat miminko ve své blízkosti, pozor ale, abychom na něj nešlápli. Autosedačka by se měla využívat jen na jízdy automobilem, jinak se nedoporučuje. Lehátko pro děti s popruhy, které je rovněž polohovací, je možné využít, chceme-li miminko přemístit s sebou někam, kde nemůže ležet na zemi a kde by nám kočárek překážel. V lehátku by však nemělo trávit dlouhý čas, fyzioterapeuti to nedoporučují kvůli zatěžování páteře.

Zhruba v 7 měsících již se pravděpodobně dítě bude pokoušet o přemísťování z místa na místo lezením. Nevidomí rodiče si mohou zakoupit přívěšek na klíče, který zvukově reaguje na zatleskání či zapískání a upevnit jej na oděv dítěte, aby vždy přesně věděli, kde se nachází. Desetiměsíční dítě se může zkoušet postavit a brzy na to bude cvičit první krůčky kolem nábytku. Doporučujeme zvláště v této době vratké kusy nábytku odstranit nebo upevnit, aby se na dítě nepřevrhly, když se jich přidrží. V období, kdy dítě leze po podlaze nebo chodí po čtyřech, zaujme jej často drobný prach, kousky špíny nebo chlupy domácích zvířat. Tyto kousíčky se pak snaží vzít do prstů a dopravit je do úst. Proto doporučujeme dodržovat na místech, kde se dítě pohybuje, obzvláštní čistotu.

Zrak dítěte

Schopnost vidění je získanou funkcí, proto je důležité poskytovat dítěti již v novorozeneckém období zrakové podněty. V tomto období dítě nejlépe rozlišuje předměty vzdálené cca 25 cm od svého obličeje a postupně se je učí aktivně sledovat. Ve třech měsících již může zaostřit zrak do vzdálenosti až půl metru. Tyto informace, ale i mnohé další mohou nevidomým rodičům pomoci, aby svým dětem ukazovali hračky či jiné předměty správným způsobem, neboť sami nemají zrakovou kontrolu nad tím, co dítě zaujme a čeho si naopak nevšimlo. Děti v prvních měsících života snadněji zaujmeme barevně kontrastními hračkami, zvláště pokud se pohybují, nebo lidským obličejem. Nad postýlku proto můžeme zavěsit nebo jinak připevnit hračky, se kterými ve chvílích bdělosti dítěte pohybujeme a kterých se později ono samo začne dotýkat. Chrastítka a podobné ozvučené hračky přitom mohou ještě více podpořit dětskou pozornost.

Příjemné a pro zrak zajímavé prostředí podpoříme také tím, že ozdobíme dětský pokoj veselými obrázky nebo jinými doplňky.

Kolem jednohoroku života se začnou děti více zajímat o obrázkové knihy a leporela, později se pokouší sami zacházet s pastelkami nebo barvami. Nevidomí rodiče mají též několik možností, jak si zvláště leporela srozumitelně označit, aby mohli dětem jednodušší obrázky popisovat. Obrázky můžeme označit nápisem v Braillově písmu na dymopásku či kousek průhledné fólie, obtáhnout obrysy pak lze konturovací pastou nebo reliéfním fixem. Na přední stranu leporela se taktéž může udělat např. jemný zářez nožem, aby nevidomý rodič rozpoznal první stranu a knížku dokázal i správně otočit. Při kreslení nebo zacházení s prstovými barvami pro nejmenší bude většinou výhodné přizvat si vidícího pomocníka, aby dohlédl na správné zacházení s psacím či kreslícím náčiním. Nevidomý rodič se ale také může do těchto aktivit zapojovat. Má-li dobře vyvinutý hmat, ucítí například při kreslení pastelkou na papíře stopu, kterou pastelka zanechává.

V prvním roce je dětská hra spíše jakýmsi pátráním a zkoumáním různých předmětů nebo svého okolí. Později mezi 1. a 2. rokem si děti oblíbí také stavebnice či kostky, kterých je v současnosti na trhu velké množství pro různé věkové kategorie dětí. Pro nevidomé rodiče bude snazší zacházet s kostkami typu lego, které se do sebe zasouvají. U hladkých dřevěných kostek je větší riziko, že při neopatrnosti rodičů budou výtvory dětí snadno porušeny.

Vzájemné porozumění a pravidla

Rodiče a v prvních měsících zvláště matky jsou prostředníky mezi dítětem a okolním světem. Pomáhají dítěti získávat zkušenosti s věcmi okolo, podávají jim do rukou předměty, popisují, co se právě děje, ale také si všímají, kdy je dítě unavené a přetížené okolními podněty a kdy naopak zvědavé. Do této role je postavena také nevidomá matka, která si rovněž bude hledat cestu, jak svému miminku porozumět a jak mu informace předávat. Důležité je, aby miminko mohlo již od počátku sledovat obličej své matky, kdykoli bude bdělé. Pro nevidomou maminku to znamená především pamatovat na přibližnou vzdálenost, jak se má k dítěti naklonit, aby jí do obličeje dobře vidělo. Dítě brzy začne fascinovaně sledovat mimiku matky, která, pokud vidí, zase zrcadlí, co vidí v jeho tváři. Tak se oba učí si vzájemně porozumět. Nevidomá matka, zvláště pokud nevidí od narození, nemusí mít vždy mimiku sladěnu se svojí náladou, může být příliš soustředěná, a tak i trochu zamračená. Proto může pomoci, bude-li si maminka na to, jak se zrovna tváří, trochu více myslet, zvláště na to, aby se na své dítě často usmívala. Nejde však samozřejmě o strnulou masku úsměvu. Ta by zase naopak mohla odporovat intonaci hlasu, která také dítěti sděluje něco důležitého.

Nevidomí rodiče mohou být také pro své dítě partnery v době, kdy poznává svět již více samostatně, učí se věci nazývat, rozvíjí slovní zásobu, snaží se naučit jednoduché činnosti a později i rodičům pomáhat. Rodiče si v tomto směru mohou pomoci ostatními smysly, zapojit dítě např. do přípravy těsta, při zametání podlahy, při uklízení hraček apod. Dítě bude jistě nadšeno, bude-li moci asistovat u vaření, úklidu, praní, a budou-li mu rodiče vše komentovat. Existuje taky mnoho druhů zábavy či her, které nevidomý rodič zvládne. Děti milují recitování říkadel, vyprávění pohádek, zpěv, hru na hudební nástroje. Nebo aktivity zaměřené na hmat či zručnost, modelování, hra na pískovišti s bábovkami a mnoho jiných.

Ve většině rodin platí nějaká pravidla, která je vhodné dodržovat. V rodině zrakově postižených rodičů půjde často o bezpečnost nevidomého i dítěte a dodržování určité míry pořádku alespoň v jistých částech bytu. U dětí nevidomých rodičů se též vyplatí naučit dítě, aby se vždy na zavolání ozvalo a dokázalo rozlišit hru na schovávanou od momentu, kdy je rodič opravdu hledá. Nevidomým rodičům se obvykle příliš nevyplatí děti přísně trestat za jejich přestupky, neboť existuje riziko, že by se děti uchýlily časem k zatajování svých nedovolených aktivit a narušila by se tak důvěra mezi dětmi a rodiči. Nevidomý rodič se častěji než vidící dostane do situace, kdy jej dítě může snadno obelstít, je-li k tomu motivováno. Proto doporučujeme raději jiné typy výchovného působení, vysvětlování, dohodu a tresty spíše symbolické. Nejvíce se vždy samozřejmě vyplatí chválit dobré chování.

Všimnou-li si vidící přátelé či příbuzní, že děti nevidomých rodičů dělají něco nedovoleného, mají určitý zlozvyk nebo nevhodnou formu chování, je dobré na to nevidomé rodiče taktně upozornit. Řešení situace již je ale záležitostí rodičů, kteří jsou pro děti největší autoritou a nesou za jejich výchovu zodpovědnost.

V dnešní době žije v naší společnosti nemálo zrakově postižených rodičů. Díky dostupnosti kompenzačních pomůcek a moderního vybavení se výchova dětí a péče o ně v současnosti zjednodušuje. Přála bych si, aby se tento text stal pro nevidomé rodiče podnětem k vzájemnému sdílení zkušeností i nápadů k řešení každodenních situací. Doufám, že se také téma péče o dítě zrakově postižených rodičů dočká širšího písemného zpracování a náš společný zájem k tomu bude moci přispět.

Rodičům pak chci popřát hodně radosti z jejich rodičovské role a také aby se nenechali odradit drobnými neúspěchy při hledání svého osobitého přístupu k dítěti.

Kateřina Gůrová