Smutné skříně a stěhováci

„Kam to jdeš? Dávej pozor!“ káravě říká pěkně upravená a přes svůj věk stále dobře udr­žovaná dáma svému poněkud méně upravenému a nepříliš udržovanému nevidomému manželovi, muži zjevně mírnému a smířenému s osudem. Přitom ho zezadu prostrkává mezi futrem a křídlem dveří a otlouká s ním neústupné dřevo. Pan, říkejme mu třeba Miller, neprotestuje, zatímco já, tehdy ještě dosti vidící pracovník organizace nevidomých a slabozrakých, vnitřně protestuji. Jelikož se tato situace poněkolikáté opakuje, příležitostně oné dámě taktně vysvětluji, jak správně doprovázet nevidomého. Jak? Tedy nestrkat ho jako skříň před sebou, ale naopak být o půl kroku napřed a nevidomého vést, umožnit mu přidržovat se lokte či paže vidícího, aby mohl přirozeně vnímat pohyb průvodce, kopírovat ho a volně na něj reagovat. Zkušený průvodce zasune trochu loket dozadu a je jasné, že ten vzadu se má poněkud zasunout, protože následuje zúžený prostor. A tak dál…

Paní Millerová můj výklad se zájmem vyslechne, fundovaně ho doplní o další detaily, které zná z různých školení, a její muž si manželčinu péči pochválí. Pak se zvednou a odkráčejí. Při východu z místnosti se stane něco pro mne zcela nečekaného. Ona dáma se opět zezadu chopí svého manžela a začne ho znovu „stěhovat“ jako skříň. Strká ho před sebou a vytýká mu, že neumí odhadnout, kde jsou futra a křídlo otevřených dveří. Tehdy jsem se vnitřně zlobil, dneska se už jen pousměju. To je asi tak vše, co se s tím dá dělat. Zřejmě to oběma vyhovuje. Jenže přece jenom… Pan Miller je mírný a smířený muž, tak moc smířený, až je patrné, že se musel opravdu smiřovat. A zůstal po tom smiřování smutek v jeho hlase i výrazu obličeje, zatímco jeho paní září energií a optimismem. Skutečně – asi je to jiné pro stěhováka a jiné pro skříň. Mohlo by se zdát, že skříň je na tom lépe, neboť nemusí nic dělat, zatímco stěhovák se nadře. Někdy je dokonce příjemné být stěhován a nechat druhé se dřít, někdy je příjemné lenošit a vzdát se odpovědnosti. Ale smutný výraz pana Millera mi připomíná, že je přece jen příjemnější opustit hru na skříň a stěhováka a přejít do role partnerské dvojice. Ten vepředu poskytuje informace tomu vzadu a ten šlape sám za sebe. Nemusí ho nikdo stěhovat, nikdo se nemusí tolik dřít a vztekat s tím nemotorným nevidomým vepředu.

Nebo je to všechno obecnější problém? Možná nejde o stěhováky a skříně jen mezi ne­vidomými a jejich průvodci, možná jde o tento problém v nejširším slova smyslu. Jedni prostě musí za každou cenu druhé stěhovat a druzí se možná nechají stěhovat rádi. Rozdíl mezi obecným problémem a situací nevidomého je ten, že pokud nevidomý přece jen nechce být skříní a jeho průvodce trvá na své roli stěhováka, pak si handicapovaný musí hledat jiného partnera do tandemu, a to se dělá se slepýma očima hůře než s očima vidícíma a mrkajícíma na partnery opačného pohlaví.

Z knihy Miroslava Michálka "Tady stojíte dost blbě"
Okamžik 2015