Nevidomý pacient v ordinaci lékaře

Jaké problémy mohou nevidomého pacienta potkat v ordinaci? O čem slyšel od jiných nevidomých, s čím se možná sám setkal? Následující otázky vyjadřují některé ‚neveselé‘ zkušenosti nevidomých pacientů:

Nebude můj placený průvodce nucen zdravotní sestrou k tomu, aby šel se mnou dovnitř? Bude mě zdravotní sestra u dveří umět ‚převzít‘ a doprovodit mě k židli eventuálně kam bude zapotřebí?
Nezanechá mě mému osudu u dveří a nezmizí v útrobách ordinace?
Bude se mnou komunikováno jako s kýmkoliv jiným při respektování mých potřeb spojených s tím, že nevidím?
Nebude se mnou lékař či sestra mluvit jako s méně chápavým člověkem nebo na mě křičet, jako bych neslyšel?
Nebude můj průvodce uváděn do rozpaků a já ponižován výroky typu „svlékněte si ho“?
Budu-li poslán na další vyšetření v objektu a budu-li bez průvodce, postará se lékař nebo sestra o zajištění doprovodu pro mne a to tam i zpět?
Bude mi zavčas a prakticky popsáno, co se děje, například když se lékař chystá prohmatat bolestivé místo, sestra se chystá k vpichu injekce a podobně?
Přečte mi lékař nebo sestra informace, které vidící dostává v psané podobě?
Když si budu chtít nahrát na zvukový záznamník informace sdělované lékařem, nebude s tím problém?
Jak bude personál reagovat na to, že do ordinace vstupuji s vodicím psem?

Nevidomý pacient přichází do ordinace

Přichází-li nevidomý pacient do ordinace s průvodcem, je na pacientovi samotném, jestli chce pomoc průvodce využít i uvnitř ordinace, nebo jestli se např. u placeného průvodce rozhodne, že ho s sebou do ordinace nechce, že své zdravotní problémy nebude řešit před třetí osobou. Ve druhém případě je na zdravotním personálu, aby nevidomému pomohl s orientací při vstupu do ordinace a v ní.

Pokud chce pacient naopak mít s sebou v ordinaci svého průvodce, měl by mu personál vyhovět, nebrání-li tomu nějaká nepřekročitelná zdravotní norma. (...)

Jestliže je nevidomý člověk držitelem vodicího psa, pak je obvyklé, že ho na běžné vyšetření bere s sebou do ordinace, protože ho nemůže zanechat samotného bez dohledu na chodbě. (...) I s vodicím psem však není nevidomý v ordinaci zcela bez potřeby pomoci personálu. Možnost mít vodicího psa s sebou v ordinaci by měla být nejspíš řešena ještě před příchodem, tedy např. při telefonickém objednávání návštěvy u lékaře.

Pokud přichází nevidomý pacient do ordinace bez doprovodu, je většinou zapotřebí, aby mu zdravotní sestra nabídla doprovod. Stačí říct: „Přidržte se mé paže.“ Nevidomému paži lehkým dotykem lokte nastavte, aby se mohl přidržet. Pokud se nevidomý lehce přidržuje paže nebo lokte vidícího a jde krok za ním, může být dosti spolehlivě proveden zúženým prostorem dveří. Vítaný je slovní doprovod („Procházíme dveřmi. Teď jsme v předsíňce, kde si můžete odložit.“)

Orientace v ordinaci

Nevidomý pacient se potřebuje v ordinaci zorientovat, nalézt židli či křeslo pro pacienta, porozumět tomu, kdo je v místnosti, najít věšák na odložení věcí apod. K vyhledání židle, lůžka, křesla nebo jakéhokoliv předmětu postačí, když vidící nabídne nevidomému, aby se přidržel jeho paže jako při doprovázení. Potom vidící položí svou ruku na hledaný předmět, např. opěradlo židle. Následně vidící vyzve nevidomého, aby sjel svou rukou po jeho ruce k hledanému předmětu. Tato prostá technika navádění na předměty se dá využít v mnoha situacích.

Pokud je v ordinaci více osob, je vhodné je nevidomému představit nebo pojmenovat, aby věděl, kdo bude při probírání jeho záležitostí a na koho se může obracet.

Pokud má nevidomý pacient ulehnout na lůžko k vyšetření, zaujmout nějakou polohu např. u rentgenu, pak je zapotřebí situaci vysvětlit a popsat zařízení. Při popisu postupujeme od celku k jednotlivostem, přičemž je nutno upozornit zejména na křehké a nebezpečné části zařízení. Při popisu je třeba se vyhnout neurčitým výrazům jako např. „tamta páčka“. (...)

Komunikace – klíč k úspěchu

Základem pro účelný a oboustranně příjemný průběh lékařského vyšetření je dobrá komunikace. Předkládáme zde několik základních doporučení:

Mluvte s nevidomým jako rovný s rovným, jeho handicap ho nezbavuje jeho práv a lidské důstojnosti.
Mluvte s nevidomým přirozeně a otevřeně jako s jiným pacientem. Nadměrná kontrola řeči může vyvolat nejistotu jak u pacienta, tak u vás a komplikovat komunikaci.
Pokud se jedná o pacienta, který právě nebo nedávno ztratil zrak, pak bude dobré vyhýbat se ‚vizuálním‘ výrazům („uvidíte sám, jak to bude“). Pokud nevidomý ztratil zrak v minulosti, není zapotřebí se těmto výrazům vyhýbat. Nevidomí lidé je také používají.
Pokud se s nevidomým dobře neznáte a v nepřehledných situacích je dobré se nevidomému představit, nemusí rozeznat podle hlasu, s kým mluví.
Nevidomého při rozhovoru oslovte, aby věděl, že se obracíte k němu. Pokud rozhovor ukončujete, přecházíte k jiné osobě nebo odcházíte, pak to nevidomému řekněte, aby nepokračoval v komunikaci naprázdno, je to nepříjemné.
Popisujte nevidomému, co děláte, zejména před provedením ošetření či zákroku s přímým tělesným kontaktem. Nestačí popsat připravovaný úkon, ale je zapotřebí říct, kdy bude zahájen a ověřit si, jestli je pacient na úkon připraven („Nyní to zastudí... Teď vpíchnu injekci... Právě budu prohmatávat vaše břicho.“)
Pokud nevidomému něco podáváte, řekněte mu to.
Pokud se s nevidomým vítáte nebo loučíte podáním ruky, opět připojte slovní doprovod („Podávám vám ruku.“) Nevidomý může nejasně cítit, že mu ruku podáváte a může se v tom také mýlit, slovní informace odstraňuje rozpaky a zabraňuje trapným momentům.

Ošetření, úkony, odběry…

Alfou a omegou bezpečných a stres omezujících vyšetření je slovní popis a informování o zahájení, průběhu a ukončení úkonů.

K nejčastějším problémovým situacím pro nevidomé pacienty patří:

pojmenování vyšetření bez dostatečného upřesnění, např. poukazem na příslušný aparát, který však nevidomý nevidí a nemůže tedy získat žádnou představu;
nedostatečný popis procedury, která bude následovat (nevidomý nevidí lékaře přicházejícího s určitým nástrojem a netuší, jak zásadní zásah ho čeká);
neověření otázkou, zda je pacient připraven na zahájení úkonu (neočekávaná aplikace injekce, zahájení vypalování bradaviček bez upozornění aj.);
opomenutí informace, že úkon je ukončen, tj. nevidomý očekává další průběh vyšetření;
používání paniku vzbuzujících výrazů („Pozor!“) bez upřesnění, proč byly vysloveny

(...)

Redakčně kráceno. Plná verze (včetně zkušeností nevidomých pacientů, ilustrací a tématických příloh) je v omezeném počtu k dostání zdarma v Poradenském centru sdružení Okamžik. Zájemcům lze brožuru poskytnout také v PDF formátu.
Zdroj: Váš nevidomý pacient, kolektiv autorů, vydal Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých v roce 2010