Slepci a němci

Nastoupím do vozu metra a hned u vchodu se přidržím tyče u prvního sedadla. Pod sebou sice ucítím nějaký pohyb, jako by se někdo zvedal a přecházel jinam, ale nevěnuji tomu příliš pozornosti. Následující stanici si pode mnou na volné místo sedá přistoupivší cestující. Tak přece jen, zase mi někdo uvolnil místo a já se to nedozvěděl. „Aha, zase jeden němec.“ Všimněte si toho malého „n“. Němcem nemyslím turistu z Německa, ale člověka, který je němý. Kdyby totiž nebyl němý, nejspíš by mi klepnul na rameno nebo se dotknul mé paže a oznámil by mi, že si jde sednout jinam a já si mohu sednout na jím uvolněné místo. Němý člověk by mne ovšem musel tahat za rukáv a rvát mne na sedadlo, možná trochu seshora přizemnit, abych jeho neobratně sdělovaný pokyn pochopil. A to by nebylo ono pro oba.

Jindy tramvaj nečekaně zastavila kdesi mezi stanicemi, otevřely se dveře, ozvalo se „vystupte si, dál jet nemohu, před námi je bouračka“ a za chvilku jsou opravdu všichni pryč. Všichni až na jednoho, až na mne. Poněkud jsem zaspal, ne doslovně, ale přece jen. Vystoupím taky, dveře za mnou se ihned uzavřou a před nosem mi projede náklaďák. Doufám, že mě řidič náklaďáku „nezblejsknul“ v zrcátku v době průjezdu kolem mě, mohl by se leknout, strhnout volant a někoho srazit.

Nikde nikdo, všichni se rozprchli a nikdo neřekl nevidomému (tedy mně), kde se ocitl a co se děje kolem něj v nejbližším okolí. Hlasitě jsem ihned po výstupu z tramvaje oslovil okolí: „Převede mne někdo na chodník?“ Moje otázka však byla asi málo konkrétní a málo naléhavou žádostí. Správně měla znít: „Převeďte mě na chodník, prosím!“ Jenže tak nezněla. Nebo zase „němci“? Je fakt, že se rozprchli a nikdo mi neřekl jediné slovo, ačkoliv po výstupu z tramvaje ještě vteřinku alespoň dva tři stáli u mne. Jak řešit situaci, když němý stojí vedle nevidomého? Kdyby mi trochu zkroutili ruku, určitě bych se podvolil a přešel s nimi na chodník. Možná by to šlo i bez té zkroucené ruky. Nakonec na mne volá nějaká babička z chodníku, že mě provede tím bludištěm popojíždějících aut, ať vydržím. A tak držím.

Tentokrát pro změnu vystupuji z vozu metra a najednou mou pravou paži stiskne svěrák. Ne s velkým „S“, ne pan Zdeněk Svěrák, ten by jistě také promluvil a pronesl nějaké laskavé a humorné slovo. Tento „svěrák“ nepromluví ani v dalších minutách. Drží mě pevně, až bych měl chuť říct „au“, ale neřeknu. Jsem přece chlap a ten němý člověk je chudák z té situace zaskočenější než já. Vážím si toho, že přes svůj vlastní handicap pomáhá nevidícímu bližnímu. Proto se ani já na nic neptám. Mohl bych ho otázkou, na kterou by nemohl odpovědět, úplně rozhodit. To by ode mne nebylo fér. Tak mlčíme oba. On mě vláčí přestupními chodbami z trasy metra B na trasu A a vždy v zatáčce učiní pokus o modřinu na mé paži. Mlčím v té věci a průvodce mlčí se mnou, co by taky měl dělat, chudák němý.

Nikdy jsem netušil, kolik je u nás němých lidí. Chtěl jsem zavolat do sdružení němých, ale prý nejsou v telefonním seznamu. K čemu by taky měli telefon, když nemohou mluvit? Sdružení neslyšících tam je, ale to je asi jiný případ.

Přemýšlím někdy, co udělat pro němce s malým „n“. Pomoci jim se založením sdružení a zajistit pro ně osvětu, jak pomáhat nevidomým? Je to jeden z mých tajných projektů, které zatím nehodlám zveřejnit. Naštěstí těch němců zase tak extrémně moc není. Setkávám se s nimi jen několikrát týdně. Obvykle se v dopravním prostředku v mé blízkosti zvednou a očekávají od okolí, že mě o tom bude informovat, abych se mohl posadit. Někdy to okolí zařídí, někdy ne. Možná by se něco mělo podniknout spíše s okolím. Podchytit okolí a vyškolit nějaké jeho dominantní představitele – okolníky. Když tak okolo němých a jejich okolí přemýšlím, bez okolků se přiznávám k určité míře bezradnosti. Takže už o tomto problému nebudu mluvit a raději se stanu také němým.

Z knihy Miroslava Michálka "Tady stojíte dost blbě"
Okamžik 2015