Vzdělávání zrakově postižených - minulost a současnost

V tomto textu se zaměříme na otázku vzdělávání osob se zrakovým postižením v mateřských školách, dále na základních, středních a vysokých školách. Budeme hovořit o školách speciálních, ale neopomeneme ani otázku integrace zrakově postižených do škol běžného typu. Zmíníme se taktéž o činnosti speciálně pedagogických center, která hrají důležitou roli při integraci handicapovaných žáků do běžných škol.

1. Minulost a současnost

Obecně lze říci, že před rokem 1989 se vzdělávali handicapovaní žáci a studenti (tehdy označovaní jako žáci postižení) výhradně na školách speciálních, které byly rozděleny dle typu zdravotního postižení (školy pro zrakově, sluchově či tělesně postižené). Žáci s mentálním postižením se vzdělávali na školách zvláštních či pomocných (dle stupně mentálního postižení).

My se zaměříme na žáky a studenty se zrakovým postižením. Před rokem 1989 měli možnost tito žáci navštěvovat školu mateřskou, a dále školy základní a střední. Protože jich bylo v celé ČR jen několik, žáci dojížděli z celé republiky a přes týden bývali umístěni na internátech.

Výhodou těchto škol bylo, že zde učili pedagogové znalí problematiky žáků se zrakovým postižením, kteří dokázali respektovat jejich specifické studijní potřeby. Navíc tyto školy měly a mají k dispozici mnohé speciální pomůcky pro výuku a učebnice v Braillově písmu či zvětšeném běžném písmu (tzv. černotisku). Taktéž prostředí těchto škol je upraveno tak, aby se v něm zrakově postižení žáci cítili dobře, aby se zde mohli samostatně pohybovat. Ve třídách bývalo např. instalováno speciální osvětlení, které poskytovalo dostatek světla, zároveň však neoslňovalo. Školní lavice měly sklopnou pracovní desku, což lépe vyhovovalo žákům při práci do blízka.

Nevýhodou speciálních škol pak bylo odloučení dítěte od rodiny v útlém věku (zejm. při zařazení do školy mateřské mimo místo bydliště). Někdy tak docházelo k narušení vztahů dítěte s rodinou. Navíc si dítě nevytvořilo potřebné sociální vztahy v místě bydliště (mělo většinou kamarády pouze ze školy).

Počátkem 90. let vylétly první vlaštovky vstříc integraci do škol běžného typu. V praxi se setkáváme s případy jak velmi zdařilé integrace, tak bohužel i s případy, kdy se děti musely vrátit do speciální školy. Velkým problémem byla zpočátku neinformovanost učitelů běžných škol o problematice žáků se zrakovým postižením a dále nedostatek kompenzačních pomůcek, které by oběma stranám – žákům i učitelům – usnadnily spolupráci. V současné době může být překážkou pro integraci vysoký počet žáků ve třídách běžných škol; učitel nemá kapacitu, aby individuálně pracoval s handicapovaným žákem, proto je mnohdy nezbytná pomoc asistenta.

Se školami běžného typu, integrovanými žáky a jejich rodiči, spolupracovali a spolupracují pracovníci speciálně pedagogických center (dále jen SPC), která obvykle vznikají při speciálních školách pro žáky s vadami zraku. Mohou se na ně obracet taktéž učitelé integrovaných žáků, neví-li si rady při výuce. Hlavními činnostmi SPC jsou: vyhledávání žáků a studentů se zrakovým postižením, komplexní diagnostika takto postižených, dále pomoc při tvorbě individuálních vzdělávacích plánů, kariérní poradenství pro zrakově postižené, příp. další činnosti (osvětové aktivity, vydávání různých informačních materiálů). Služby SPC jsou poskytovány ambulantně (žák, student, rodiče dochází do SPC) či v terénu (pracovníci SPC dojíždí zejm. za žáky základních škol a jejich učiteli). Pracovníci také pomáhají zrakově postiženým dětem při nácviku specifických dovedností potřebných pro studium zrakově postižených (prostorová orientace a samostatný pohyb, práce s kompenzačními pomůckami – optickými i elektronickými, čtení a psaní Braillova písma).

Přestože je integrace v současné době vnímána jako žádoucí, zůstává část žáků na speciálních školách. Obvykle se jedná o žáky s kombinovaným postižením, pro něž je vhodné zařazení do tříd s nižším počtem žáků.

2. Vzdělávání zrakově postižených

2.1 Mateřské školy

Jak již bylo řečeno, před rokem 1989 byla většina zdravotně postižených dětí zařazována do speciálních škol, a to i škol mateřských. Děti, které nenavštěvovaly speciální mateřské školy, zůstávaly v domácím prostředí. Mateřská škola pro žáky s vadami zraku byla a je taktéž internátním zařízením. Jsou zde umístěny děti ve věku 3 – 7 let (některé mají odklad školní docházky).

Kromě témat, která jsou probírána v mateřských školách běžného typu, je vzdělávací program zaměřen také na rozvoj zrakových funkcí u dětí slabozrakých a dále na rozvoj kompenzačních smyslů (hmat, sluch). Součástí aktivit jsou i činnosti rozvíjející orientační schopnosti a sebeobsluhu.

Výhodou speciální mateřské školy je odborně vzdělaný pedagogický personál a prostředí vyhovující zrakově postiženým dětem. Přínosné je taktéž rozvíjení specifických schopností a dovedností. Navíc v těchto MŠ je menší počet dětí ve třídě, učitel tak s nimi může pracovat individuálně. Pro některé děti ovšem může být traumatizující odloučení od rodiny a umístění na internátě.

Pokud je dítě zařazeno v běžné mateřské škole, může mít k dispozici asistenta, který je mu nápomocen při zvládání některých činností (zejm. při orientaci). Taktéž s ním může nacvičovat specifické dovednosti. Integrovaní předškoláci jsou v péči speciálně pedagogických center.

Problémem při integraci do běžné MŠ bývá často vysoký počet žáků ve třídě, takže učitel nemá možnost se zrakově postiženému dítěti dostatečně věnovat, asistent je pak nezbytnou podmínkou pro integraci. Někdy však bývá obtížné získat dostatečné finanční prostředky na mzdu asistenta.

2.2 Základní školy

Na speciálních základních školách se žáci kromě základního učiva, které je stejné jako na školách běžného typu, seznamují také dovednostem potřebným pro život se zrakovým postižením, jako jsou prostorová orientace a s tím spojený nácvik chůze s bílou holí, práce s kompenzačními pomůckami či čtení a psaní Braillova písma.

Před rokem 1989 byli žáci do speciálních škol rozdělováni dle stupně zrakové vady; slabozrací, žáci se zbytky zraku, nevidomí.

Na školách pro slabozraké se žáci seznamovali především s prací s optickými pomůckami pro čtení a psaní. Prostředí zde bylo přizpůsobeno jejich potřebám; vhodné osvětlení, barevný kontrast, zvětšený tisk v učebnicích.

Na školách pro žáky se zbytky zraku se děti učily jednak všem dovednostem jako žáci slabozrací, jednak ale musely zvládnout techniku čtení a psaní Braillova písma, chůzi s bílou holí a další užitečné dovednosti. Tuto školu navštěvovali často žáci s progresivními zrakovými vadami (dalo se předpokládat, že v průběhu dětství a dospívání ztratí zbytky zraku a stanou se zcela nevidomými).

Děti nevidomé se na škole zaměřovaly především na rozvoj kompenzačních smyslů – hmatu a sluchu, a dále na práci s pomůckami pro nevidomé, čtení a psaní Braillova písma a prostorovou orientaci a samostatný pohyb.

V současné době již nejsou speciální školy pro žáky s vadami zraku členěny dle stupně zrakového postižení a žáci se zde vzdělávají ve specifických dovednostech dle svých individuálních potřeb. Velká část zrakově postižených žáků je umístěna do škol běžného typu v místě bydliště. Mnohdy je nezbytné, aby měl žák k dispozici pedagogického asistenta, který mu bude nápomocen jednak při zvládání běžného učiva (přepis z tabule, pomoc při práci s učebnicemi s běžným tiskem), jednak mu (zejm. na prvním stupni) pomůže při zvládání specifických dovedností (prostorová orientace, Braillovo písmo, pomůcky). Tyto dovednosti by si měl žák osvojit během prvního stupně ZŠ, aby na druhém stupni již byl schopen samostatně pracovat.

Integrovaní žáci jsou opět v péči speciálně pedagogických center, která jim poskytnou poradenské služby, příp. poradí učitelům, jak přiblížit zrakově postiženým dětem některá témata výuky. Velkým tématem při integraci do běžných škol je začlenění dítěte do kolektivu vrstevníků. Ukazuje se, že jsou-li děti na příchod handicapovaného spolužáka dobře připraveny, vnímají jej jako sobě rovného. Problémy však mohou nastat v období puberty, kdy dochází k hledání vlastní identity. Děti zdravé pak často odmítají handicapovaného spolužáka a v některých případech může být takto postižený i obětí šikany. Zde je nutný jak velmi citlivý přístup samotných pedagogických pracovníků, tak i pomoc psychologa.

2.3 Střední školy

Před rokem 1989 si studenti mohli vybrat jen z omezeného množství studijních oborů, které nabízely speciální školy. Nejčastěji se jednalo o následující učební obory: kartáčník, knihař, masér, košikář, čalouník. Část zrakově postižených se od útlého dětství věnovala hře na hudební nástroje a následně si vybírali studium na konzervatoři pro zrakově postižené. Nacházeli pak uplatnění jako učitelé hry na hudební nástroje nebo ladiči klavírů. Dalšími možnostmi byla obchodní akademie či gymnázium. Speciální střední odborné školy neexistovaly tedy s výjimkou obchodní akademie vůbec. Jen málokterý nevidomý se mohl dostat na střední odbornou školu běžného typu. V současné době jsou již obvykle zařazováni zrakově postižení studenti na školy běžného typu. Výhodou je, že středoškoláci již zvládají specifické dovednosti, především práci s kompenzačními pomůckami. Mohou se tak vzdělávat bez větších nároků na učitele spolu s ostatními vidícími studenty. Problémem mohou být předměty, kdy je třeba, aby se žáci dívali na tabuli (matematika, fyzika), i to však lze vyřešit např. individuálními konzultacemi žáků s vyučujícími či převedením náčrtů do elektronické podoby. A neví-li si přesto vyučující či studenti s něčím rady, opět se mohou obracet na speciálně pedagogická centra.

2.4 Vysoké školy

Před rokem 1989 studovala na vysokých školách jen „hrstka statečných“, přesto se však tací našli, kteří úspěšně vystudovali i náročné studijní obory (práva, technické školy). Studium však bylo velmi obtížné, neboť zrakově postižení měli k dispozici jen omezené množství kompenzačních pomůcek a především studijních textů.

V současné době již studuje na vysokých školách celá řada nevidomých i slabozrakých. K dispozici mají obvykle upravené počítače nebo elektronické zápisníky.

Při vysokých školách vznikla centra podporující handicapované studenty, která zajišťují jednak dostatečnou informovanost pedagogických pracovníků v otázce studia se zrakovým postižením a jednak připravují studijní materiály pro zrakově postižené; digitalizují texty, s nimiž mohou studenti se zrakovým postižením pracovat na počítači nebo jim je mohou vytisknout ve zvětšeném či Braillově písmu. Navíc díky počítačovému vybavení si i sami zrakově postižení mohou leckteré studijní materiály připravit v pro ně přístupné podobě. Centra také pomáhají jednotlivým fakultám s přípravou materiálů pro přijímací zkoušky zrakově postižených případně pro zkoušky a výuku obecně.

3. Shrnutí

Zatímco před rokem 1989 byli žáci a studenti se zrakovým postižením umisťováni do škol speciálních, v současné době je vnímána jako optimální forma vzdělávání integrace do škol běžného typu, a to na všech úrovních (MŠ, ZŠ i SŠ). I přes tyto snahy však speciální školy hrají ve vzdělávacím procesu důležitou roli, navštěvují je především žáci s kombinovaným postižením či jinými problémy.

Pro zařazení dítěte do školy běžného typu je mnohdy nezbytná pomoc asistenta učitele, který s dítětem individuálně pracuje. Dále jsou integrovaní žáci a studenti v péči speciálně pedagogických center.

Díky velkému rozvoji informačních technologií jsou zrakově postižení schopni využívat počítače s běžným programovým vybavením doplněné o speciální software, který jim zvětšuje či odečítá (hlasový výstup) obrazovku. Díky těmto pomůckám mohou zrakově postižení studovat na běžných středních školách a otevírají se jim tak i mnohé vysokoškolské obory. Následně pak mají více možností při hledání vhodného pracovního uplatnění.

Okamžik, červenec 2014