Ján Rakytka

Proč neseš světlo

Stará perská bajka vypravuje, že kdysi chodil po světě jeden slepec. V noci nenosil hůl jako obvykle, ale rozsvícenou lucernu.

„Proč neseš světlo, když nevidíš?“ otázal se ho jednou nějaký člověk.

Slepec mu odpověděl: „Nesvítím sobě, příteli, ale všem, kdož mě potkávají. Když já nesu světlo, oni vidí a nevrážejí do mne.“

Co nám říká toto podobenství? Jen to, že na nejapnost se má reagovat ostrovtipem?

Něco mi říká, že to by asi bylo málo. Ten podivínský slepec je možná záhadnější postavou, než by se na první pohled zdálo. Jen uvažujte se mnou.

Kdyby byl opravdu slepý, proč by vlastně nosil to světlo? Sám sobě by neposvítil a nemaje hole, narážel by do všech předmětů nebo by dokonce zabloudil. Anebo mu opravdu šlo o to, aby potkal onoho tazatele a dal mu lekci? Kromě vtipu má ovšem taková lekce v sobě i osten hořkosti. Jako by v tazateli hledal někoho, komu za všechny dá tzv. sežrat, že on nemá tak těžký osud. Jaký smysl by však měl takový mravní políček, jaké blaho či satisfakci by slepci poskytl? Myslím, že skoro žádnou.

Musíme se vydat jinou cestou. Předpokládejme, že onen podivínský slepec vůbec není slepý. Je jen podivín. Zatím nevíme proč a jak, ale je jiný než ostatní. To, že v naší bajce vystupuje jako slepec, je jen expresivní vyjádření jeho jinakosti. Vystupuje a mluví tak odlišně, že se lidé musejí ptát se zatajeným dechem, co to má všechno znamenat.

A co to světlo, na nějž se odvolává, světlo jako nejtěsnější symbolika božskosti, čistoty a pravdy?! Na co si to troufá?! Vždyť jeho „nesení světla“ je nevysvětlitelné, nesmyslné, rouhačské, pohoršlivé a bůhví ještě jaké…

Zanechme lání a udělejme si raději analýzu. Když si takto nastíněný profil „slepce“ načrtneme do proudu času, začnou se nám již samy nabízet jeho historické podoby i se všemi proměnami. Mohl by to být Lucifer čili Světlonoš? Proč by nemohl, vždyť se o něm píše, že byl krásný a než padl (rozuměj, odpadl od pravé víry), procházel se jako páv v nebeské zahradě mezi ohnivými kameny.

Pojďme dál. Mohl by to být apoštol? Proč by nemohl – Kristus přece o nich řekl, že stejně jako on jsou světlem světa a budou svítit lidem, aby nebloudili v temnotách.

A co třeba jeden z iluminátů? Již ve 14. století si tak říkali nadšenci, kteří tvrdili, že prozření přichází prostřednictvím komunikace s tajným zdrojem světla a poznání. Jejich následovníci naopak dovozovali, že vědění přichází prostřednictvím samotného člověka jako výsledek povzneseného vědomí, neboli „osvícení“.

O úplně jiném osvícení mluvili tzv. osvícenci 18. století, kteří stavěli své premisy na vědě, logice a humanizmu. Později přibyly principy jako svoboda, rovnost a bratrství, bohužel i gilotiny.

Z moderní historie připomeňme, že podobně „přesvědčivé“ metody má doposud existující Světlá stezka (Sendero Luminoso), neboli teroristicko-maoistická organizace v Peru. Cítíte jako já téměř fyzicky, jak „Stezka“ dokáže na člověka vrhat svoje světlo?

Ukázali jsme si, že předobraz našeho slepce můžeme promítnout při troše fantazie i do těch nejbizarnějších podob. Udivuje, šokuje a děsí, stále však vzdoruje jasnému výkladu. A co když je to vše mnohem jednodušší, než se zdá? Říká se košile bližší kabátu, zkusme přece jen uvěřit, že jde o skutečného slepce. Možná jsme přehlédli jeden ryze marketingový přístup. Jaký?

Co když nás ta bajka prorocky a pragmaticky instruuje, že my, zrakově znevýhodnění budeme jednou doopravdy „nosit světlo“? Ptáte se jak? Odpověď zní: měli bychom se aktivně projevit v médiích. Ne nutně ve všech, ale zejména v těch, která na principu světla fungují – v kinematografii nebo v televizi. Jako u toho slepce, vážení, přece nejde o to, abychom se sami viděli v nějakém filmu nebo v televizním pořadu a sklízeli pocty filmových hvězd, nám postačí, když budeme pouze viděni. Vždyť i staré filmové pravidlo tvrdí, že to, co kamera nezachytí, neexistuje. My totiž chceme a budeme dávat najevo, že existujeme, že tu jsou viditelné výsledky naší práce. Nejde zde o propagandu, o laciné zviditelnění. Jde o to, že tu za námi zůstává konkrétní, dobře viditelná stopa. Přejeme si zcela po právu, aby se s námi počítalo, abychom nezůstávali v zašpérovaném ghettu nepotřebných a neschopných. Budeme-li potom někdy někde stát před kamerou, velmi bychom si přáli, aby to na žádný způsob nebyla kamera soucitu: Ach, ti chudáci nevidomí… Žádní chudáci! Nejde přece o to dojímat jako Andrea Bocelli, ale třeba i provokovat jako Ray Charles; nechceme zneklidňovat jako věštec Teiresias, ale rozvíjet poezii jako Homér; netoužíme zastavovat stroj času jako mstivý hodinář Hanuš, ale natřít to handicapu nějakým vynálezem jako Louis Braille nebo Přemek Donát.

A je tu ještě jeden slepec – Polyfémos. V divadelních scénkách stejnojmenného zvukového časopisu je postava tohoto Kyklopa téměř věrná homérské tradici - jde o násilnického samotářského obra, Kyklopa lidožrouta, jemuž je beran bližší než řecký hrdina, jeskyně milejší než aténský úřad. Jeho zrůdnost podtrhuje jednak obludný vzrůst, jednak jeho jediné kyklopské oko uprostřed čela. Ano, proslulé kyklopské oko. Podle něho mluvíme v defektologii o tzv. kyklopii, neboli zrůdnosti, při které obě oči (i zdánlivě) splývají v jedno. Podle báje Polyfémos o toto jediné oko Odysseovou zásluhou přišel. Jeho zatrpklost a nevraživost vůči lidem se tím ještě znásobila. To je nepřehlédnutelná symbolika: lidská kyklopie (ta doslovná či zdánlivá) může rovněž vést k zatrpklosti, v přeneseném významu k zjednoočení, tj. k zúžení pohledu na svět. Stižený člověk se na vše dívá jakoby přes trubicový monokulár, vidí jen malou výseč svého životního prostoru, vidí jej ploše a vždy jen z jedné strany. Takový životní prostor a vše, co je v něm, může pak jednoho dost skličovat a vyčerpávat. Abychom se to naučili rozeznávat a abychom posléze nad tím takříkajíc vyzráli, modelujeme si různé absurdní situace v našich scénkách, přičemž používáme jako názornou pomůcku právě našeho samorosta Polyféma. Pravda, je to humor dosti černý, ale stále platí Vančurova poučka, že smáti se znamená lépe věděti.

A světlo dál plane v temnotách a tma je nepřemáhá…

Poznámka autora:
Jedná se o rozšířenou verzi původního textu, který byl zveřejněn v časopise Polyfémos 2/2014.

© Okamžik, z. ú. 2016webmaster(at)okamzik.cz