Ján Rakytka

Žena s krásnýma očima

Jeden přítel mě upozornil, že všechny moje ženské postavy mají něco společného - tatáž gesta, repliky, oči i úsměvy.
Jarosław Iwaszkiewicz

Viola stojí na hraně malé vyvýšeniny, kouří, přemýšlí a občas pohlédne na chumel kluků honících mičudu. Nechce zklamat syna, který je šťastný, že s ním šla, a co chvíli k ní vrhne vděčný pohled. Viole je zima, před hodinou ještě svítilo slunce, teď fouká ostrý březnový vítr. Vrtí se, podupává a toužebně se ohlíží k nedalekému domovu. Náhle spatří Michaelu, jak rychle přechází ulici a míří k ní na kopec. Viola užasle hledí, jak se hrne s tím velikým břichem přímo na ni a vpíjí se těma svýma rozzářenýma očima do jejích.

A jeje! Zas objevila Vojtovi v kamionu nějaký perník nebo pro změnu nějakou tu zapomenutou esemesku od milenky. Ten brácha je fakt magor! Má takovou krásnou a šikovnou ženu, co klidně sedne za volant a i s tím břichem před sebou mu odveze náklaďák na parkoviště. Doma uvaří, vypere, obstará synka, o milence a drogách ani slovo. Co by ještě chtěl? A co chce ona? Proboha, hrne se a třese s tím outěžkem tak hrozivě… Snad tu na místě neporodí!

„Ahoj, švagrová,“ pozdraví Michaela celá udýchaná.

„No nazdar! Kam se, prosím tě, tak hrneš?“

„Něco ti musím říct…“

Michaela se pokouší zklidnit dech, což se jí celkem daří, ale ruměnec na tváři proti všemu očekávání přibývá.

„Kde máš Vojtíka?“

„Šli s Vojtou do garáže. Asi chtěj zprovoznit kola,“ vysvětluje Michaela a přejíždí jako periskopem svýma velkýma očima prostor kolem vzdálených garáží.

„Napsal mi Karel. Ten náš nový řidič, co jej Vojta přijal před dvěma měsícema. Víš kerej, ne?“ „Jasně, že vím. Říkalas mi to asi před čtrnácti dny ve výtahu,“ bez váhání odpoví Viola.

Aby si to nepamatovala! Michaela se nacpala k ní do těsného výtahu a mačkala ji tím svým břichem k zalknutí. Měla pocit, že to ona má to dítě v sobě a zřetelně cítí, jak se uvnitř mele. Ale matka na nic nedbala a vzrušeně šeptala, že jí ten nový řidič napsal cosi pěkného, že to sice hned smazala, ale furt jí to vrtá hlavou.

„No jo, to jsem říkala, ale tenkrát psal jen tak všeobecně – kde je, co dělá a jaké je tam zrovna počasí. I teď psal, že se maj dobře, jenže potom…“

„Počkej, jak ‚maj dobře‘? Kde jako je? A s kým tam je?“ zarazí ji Viola.

„Jsou ve Španělsku. Vezli tam nějaký motorky. Jeli na tejden, tak vzal i tu svou a toho jejich synáčka. Já vlastně nevím, jesli je jeho, ale to je teď vedlejší…,“ Michaela se přiblíží, oči jí změknou a pokračuje skoro šeptem: „Vojta mě zabije, až na to přijde! Ty brďo, zabije nás voba!“

Viola poslouchá, natahuje z cigarety a dívá se ke garážím. Nevidí tam svého mladšího bratra, nicméně si ho dovede docela dobře představit, toho ohromného funícího svalouše s býčí šíjí a vyholenou lebkou.

„To mi tedy řekni, švagrová, jak může člověka takhle rozhodit taková esemeska?“

„To jsem se zrovna chtěla zeptat. Co ty teď, čtrnáct dnů před porodem, řešíš nějaké esemesky? A co na tobě asi tak má? Vždyť tě zná jen jako těhotnou…“

„No právě,“ budoucí mamina jen hoří vzrušením, „já si taky říkám, co na mě může obdivovat. Teď, když jsem flekatá, oteklá, upocená a za chvilku připoutaná k dalšímu miminu.“

„A co ti tedy píše, ten Karel?“

„Vlastně nic zvláštního. Že jako jsem hrozně milá a mám takový krásný velký voči… Ty pocem, to ti je tak krásný. To mi Vojta nikdy neřek. Nikdy.“

Viola zašlape oharek do trávy a zvedne pohled k Michaelině tváři. Vidí, že její velké oči jsou plné něhy a tepla. Pak ji napadne, že její přerostlý bratr pravděpodobně nikdy nedospěje, z toho důvodu taky nikdy pro sebe neobjeví, co se skrývá za těma krásnýma očima.

© Okamžik, z. ú. 2016webmaster(at)okamzik.cz