Petr Haken

Spinká dítě v jesličkách.

Spinká dítě v jesličkách.
Další nepopsaný list v nesvázané knize,
kam smí psát jen On
někomu inkoustovou tužkou,
někomu zlatým perem,
všem ale po zásluze.
Věřte mi,
nikdo to nenapíše lépe.
Občas básníkům
na konci života dovolí
opsat několik krásných vět,
ale to jen těm velkým a moudrým.

Spinká dítě v jesličkách.
Čisté, bílé plátno,
jediná opravdová naděje člověka,
a nemusí to být zrovna Marie a Jezulátko.
Ó, jaká sladkost
chovat v náručí narozené dítě
a nemyslet,
že sedíš na nemocniční posteli,
z ruky ti visí dva gumoví hadi
a vedle umírá člověk,
klidně a vyrovnaně.

Spinká dítě v jesličkách
a nám už zase zavřeli huby sníženým rozpočtem.
Nu což,
opít se laciným vínem dokážeme
i bez té dámy, co nosí odřenou knihu pod paží
a češe si dlouhé, zlaté vlasy před zrcadlem poezie.
Ještě si naposledy podepřem bradu,
zasněně pohlédneme do dálky
a potom
sbohem a šáteček,
všechna naše marná hledání šťastných veršů.
Něco krásného končí, něco krásného začíná,
jak volával klasik.

© Okamžik, z. ú. 2016webmaster(at)okamzik.cz