Miroslav Michálek:
"Nebojte se pomoci nevidomým"
Okamžik - sdružení pro podporu nejen nevidomých Praha 2005
Vydání této publikace bylo finančně podpořeno Nadací ADRA, RWE Transgas a.s. prostřednictvím Nadace Charty 77 a Velvyslanectvím USA v Praze
Za připomínky k textu děkuji ředitelce Národního dobrovolnického centra Hestia
PhDr. Olze Sozanské a svým kolegyním Mgr. Pavle Francové, Petře Mračkové
a Mgr. Janě Volencové.
M.M.
Miroslav Michálek
Obsah
O čem a pro koho je tato brožura
1. PŘÍLEŽITOSTNÁ POMOC NEVIDOMÝM
1.1. Opravník omylů o nevidomých2. DOBROVOLNÍCI POMÁHAJÍ NEVIDOMÝM
2.1. Kdo jsou dobrovolníci a jak pomáhají nevidomým?3. PŘEVZATO Z TISKU
3.1. Proč pomáhat?Literatura, poznámky o vydavateli a autorovi
Malý test: Co je osobní asistence?O čem a pro koho je tato brožura
Otevíráte brožuru, která obsahuje soubor textů od praktických instrukcí přes osobní výpovědi až po statistické údaje. Tento "kaleidoskop" chce informovat, inspirovat i motivovat. Tématem brožury je několik kroků na cestě od stavu "nevidomému nepomohu, neboť nevím jak", případně stavu "pomáhám, jak mě to právě napadne", přes stav "pomáhám podle určitých doporučení", až k možné situaci "pomáhám nevidomým na základě praktické přípravy a v rámci dohodnutých pravidel". Kdo chce příležitostně a anonymně pomoci náhodnému nevidomému chodci na ulici, získá zde návrhy, jak na to jít. Kdo hledá metodické informace o osobní asistenci pro nevidomé zajišťované profesionálně vedenými dobrovolníky, má v ruce informační zdroj od těch, kteří s touto sociální službou v ČR začínali jako první. A kdo uvažuje o dobrovolnictví a zajímají ho zkušenosti jiných, nalezne je zde také.
1. PŘÍLEŽITOSTNÁ POMOC NEVIDOMÝM
Jak pomoci nevidomému, kterého potkáte na ulici v nějaké pro něj na první pohled obtížné situaci? Určitě tak, aby to bylo pro obě strany bezpečné, praktické a příjemné. Ale jak na to? Nabídneme Vám hlavní zásady a doporučení pro kontakt a pomoc nevidomým, nejprve se ale pokusíme upozornit na předsudky a omyly, které mohou takovou pomoc komplikovat. V závěru brožury uvádíme další publikace a texty sepsané nevidomými autory, které vám v případě zájmu umožní nahlédnout do světa nevidomých hlouběji.
1.1. Opravník omylů o nevidomých
1. OMYL: Člověk je buď vidící, a pak vidí vše jako ostatní, anebo je nevidomý (slepý), a pak nevidí vůbec nic.
SKUTEČNOST: Mezi normálním "viděním" a úplnou slepotou existuje zřejmě nekonečně mnoho variant různě závažných postižení zraku. Přitom míra tohoto postižení nemusí být na první pohled patrná. Například někteří těžce slabozrací lidé mohou mít velké potíže s bezpečným pohybem na ulici, aniž by to kdokoliv kolem nich tušil.2. OMYL: Kdo používá bílou hůl, ten nic nevidí.
SKUTEČNOST: Mnozí uživatelé bílé (slepecké) hole mají nějaký zbytek vidění, třeba schopnost rozlišit světlo od tmy, zpozorovat velké předměty v těsné blízkosti před sebou při určitých světelných podmínkách atd. Někteří těžce slabozrací lidé mohou při samostatném pohybu využít bílou hůl a mnozí nevidomí v doprovodu průvodce bílou hůl nepoužívají.3. OMYL: Ve společnosti nevidomého by se nemělo mluvit o barvách a jiných zrakových vjemech. Je třeba se důsledně vyhýbat slovu "slepota" a obratům "podívej se", "uvidíme se" apod.
SKUTEČNOST: Není tomu tak. Mluvte přirozeně, i nevidomí běžně používají výrazy spojené s vizuálními vjemy v jejich doslovném i přeneseném významu. Nadměrná snaha "nezranit" zrakově postiženého zdánlivě nevhodnými výrazy může ve skutečnosti komplikovat komunikaci a vést k nepříjemným pocitům na obou stranách.4. OMYL: Nevidomí lidé mají zvláštní schopnosti: např. "šestý smysl", hudební sluch a nadání poznat z hlasu povahu člověka.
SKUTEČNOST: Slepota nezaručuje žádné zvláštní schopnosti, může však být silným podnětem ke cvičení jiných smyslů a různých dovedností. Veřejnost obvykle zná spíše úspěšné nevidomé, kteří některé své schopnosti dovedli do mimořádné dokonalosti, což může vést ke klamné představě, že tyto schopnosti jsou dány všem nevidomým.5. OMYL: Ztráta zraku způsobuje automaticky úplnou závislost na ostatních lidech. Proto je nevidomý vždy vděčný za každou sebemenší pomoc.
SKUTEČNOST: Mnoho nevidomých usiluje o maximální míru nezávislosti. Řadu činností, včetně cestování, studia a zaměstnání, vykonávají relativně samostatně. Nevidomí jsou samozřejmě lidmi různých povah. Nevyžádaná nebo nevhodně poskytnutá "pomoc" tedy nemusí vyvolat vděčnou reakci. Někteří nevidomý takovou pomoc dokonce razantně nebo i hrubě odmítnou, to však neznamená, že jiní ji neuvítají.6. OMYL: Všichni nevidomí žijí mimo "vizuální kulturu". Nesledují televizi, doma nemají knihy a fotografie a nezajímají se o ně.
SKUTEČNOST: Někdy to tak je, jindy ale ne. Mnozí nevidomí sledují televizi, někteří čtou běžné knihy pomocí speciálních čtecích zařízení pro nevidomé, jiní mají svou sbírku fotografií bližních, třeba aby je mohli někomu ukázat.7. OMYL: Nevidomí lidé se nezajímají o svůj vzhled, není vhodné upozornit je na případné znečištění nebo jiné nedostatky oděvu. Připomnělo by jim to smutný fakt, že nevidí.
SKUTEČNOST: I nevidomí se většinou o svůj vzhled zajímají a vaše taktní upozornění na nějaké výrazné znečištění oděvu jim může pomoci. Hodně záleží na vašem vztahu k dotyčnému a na citu pro to, jak takovou záležitost sdělit.8. OMYL: Při rozhovoru s nevidomým se mu nemusíte dívat do očí. Důležitější je mluvit hodně nahlas směrem k jeho uchu.
SKUTEČNOST: Mluvit s nevidomým jako s kýmkoliv jiným je předpokladem k tomu, aby se jako kdokoliv jiný cítil, tedy aby byl v rozhovoru rovnocenným partnerem a nemusel o toto postavení zbytečně usilovat nebo se ho vzdávat. V nepřehlednější situaci může nevidomému pomoci oslovení, případně lehký dotek na předloktí, aby věděl, že mluvíte právě k němu.9. OMYL: Většina dospělých nevidomých žije v ústavech a není schopna se jakkoliv zapojit do práce.
SKUTEČNOST: Většina nevidomých nejen že nežije v ústavech, ale určitě v nich ani žít nechce. Podobně lze říci, že mnoho nevidomých nechce být nezaměstnanými, ale bohužel nezaměstnanými jsou.10. OMYL: Každý nevidomý ocení, když si bude moci ohmatat váš obličej, aby si vás dokázal lépe představit.
SKUTEČNOST: Hmatový vjem nevidomému nejspíše neumožní představit si reálnou podobu vašeho obličeje. Zejména pokud nevidí už od narození a nemá zrakovou představu obličeje. Navíc může být tento hmatový experiment oboustranně rozpačitým až nepříjemným zážitkem.11. OMYL: Nevidomého zajímá jen to, na co si může bezprostředně sáhnout. Popisování předmětů a celých scenerií, které mu přímým vnímáním nejsou přístupné, tedy nemá žádný smysl a jen nevidomého zbytečně uvede do rozpaků.
SKUTEČNOST: Mnohé nevidomé velmi potěší možnost seznámit se hmatem s předměty, které jsou pro vidící zcela samozřejmé a hmatově nezajímavé. Neplatí to ale o všech nevidomých. Mnozí nevidomí budou potěšeni popisem toho, co nejen nevidí, ale co nelze hmatem dostatečně poznat (krajina, stavby, křehký květ...).12. OMYL: Nevidomý není schopen sledovat, co se kolem něho děje. Proto je možné se o něm v jeho přítomnosti bavit ve třetí osobě ("Co on - potřebuje něco?").
SKUTEČNOST: Někdy nevidomý jen s obtížemi rozliší, co se kolem v rušném prostředí děje. Přesto je vždy na místě hovořit s ním a nikoliv o něm jako o věci nebo nesvéprávném jedinci.13. OMYL: Schopný nevidomý nepotřebuje žádnou pomoc.
SKUTEČNOST: Každý nevidomý někdy potřebuje pomoc, i když rozdíly v rozsahu a druhu pomoci mezi nevidomými jsou veliké. Někteří svou potřebu pomoci neradi přiznávají jiným i sobě.14. OMYL: Osobního asistenta jako osobu dlouhodobě pomáhající v dohodnuté oblasti hledají jen málo samostatní a pasivní nevidomí.
SKUTEČNOST: Praxe ukazuje, že už samo vyhledání a navázání spolupráce s osobním asistentem předpokládá určitou míru samostatnosti a aktivity. Často osobního asistenta hledají samostatní a aktivní nevidomí lidé, kteří chtějí rozšířit hranice svých možností. Je však velmi problematické hodnotit míru samostatnosti a aktivity kohokoliv a lidí se závažným zdravotním postižením obzvláště.1.2. Zásady komunikace a pomoci nevidomým
Chcete nabídnout pomoc nevidomému a nevíte, jak na to? Předkládáme vám některé návrhy a doporučení, které vycházejí ze zkušenosti nevidomých, profesionálních sociálních pracovníků i pomáhajících dobrovolníků.
1. Nejprve připomínáme, že nevidomí jsou normální lidé, kteří mají své individuální povahové rysy a různé přednosti i nedostatky jako ostatní. Ani nevidomé obvykle nepotěší silné výlevy soucitu, neustálé ubezpečování, že se nemusí ničeho bát nebo třeba poznámky zpochybňující jejich schopnosti.
2. Při setkání s nevidomým jednejte přirozeně a prakticky. Pozdrav nebo oslovení můžete v rušném prostředí doprovodit lehkým dotykem na předloktí nevidomého, aby bylo jasné, že mluvíte právě k němu. Pomoc nabídněte, ale nevnucujte. Zeptejte se, jestli pomoc potřebuje a jakou. Pomozte tehdy, když nevidomý o pomoc stojí, a to způsobem, na kterém se k vzájemné spokojenosti dohodnete.
3. Při komunikaci s nevidomým nezapomínejte na to, že nevidí vaše gesta a že neverbální sdělení je vhodné nahradit slovy. Nepoužívejte směrové výrazy typu "támhle". Při uvádění stran pamatujte na jejich relativitu, tzn. výraz "vlevo" doplňte upřesněním např. "z vaší strany". Používejte raději výraz "nevidomý" než "slepý".
4. Při nabídce doprovodu nevidomému navrhněte, aby se přidržel vašeho lokte nebo paže, protože takto může snadno jít půl kroku za vámi, sledovat vaše pohyby a přirozeně na ně reagovat. Nestrkejte nevidomého před sebou, i kdyby vám to poskytovalo pocit větší kontroly nad "ohroženou" osobou. Stala by se z vás špatně ovladatelná dvojice, ve které je nevidomá osoba vystavena jako první všem kolizím bez možnosti na ně včas reagovat.
5. Při doprovázení jde nevidomý na bezpečnější straně, tempo pohybu je dáno potřebou pomalejšího z dvojice. Před překážkou zastavte nebo zpomalte a popište situaci.
6. Na obrubník a zejména na schodiště je zapotřebí vstupovat kolmo, před vstupem zpomalit nebo zastavit a slovně informovat o směru (nahoru, dolů) a případných zvláštnostech (točité schody, zúžená místa, podhledy). Dohodněte se s nevidomým, jestli se chce přidržet zábradlí, ale nenuťte ho k tomu.
7. Madlo, opěradlo sedadla i jiné předměty najde nevidomý tak, že mu jejich polohu slovně popíšete nebo na ně položíte svou ruku, za níž se vás nevidomý přidržuje, a on si kýžený předmět snadno najde sám. Můžete se také dohodnout, že jeho volnou ruku položíte na hledanou věc.
8. Při nástupu nebo výstupu z hromadných dopravních prostředků nevidomému popište situaci, pomozte mu například najít madlo na dveřích nebo uprostřed nástupního prostoru a pak jděte jako první. Pokud to volný prostor dveří umožňuje a vy budete nastupovat ve dvojici vedle sebe, pak nastupujte kolmo na hranu schodů tak, že jdete o schod napřed a nevidomý se vás přidržuje za paži. Po nástupu se touto rukou chytněte madla nebo tyče a nevidomý výše popsaným způsobem vyhledá totéž madlo nebo tyč, aby se mohl bezpečně držet. Nejprve nevidomému pomozte nalézt tuto pevnou oporu a pak se teprve domlouvejte, jestli potřebuje sedět.
9. Při nástupu do osobního automobilu se s nevidomým předem dohodněte, jak mu můžete pomoci. Někdo uvítá, když mu pomůžete nalézt kliku zavřených dveří, jiný bude například hledat horní rám dveří otevřených.
10. Před vstupem na eskalátor se s nevidomým předem dohodněte, jakou pomoc od vás potřebuje. Někdo vás požádá o pomoc s vyhledáním začátku eskalátoru, pak prozkoumá situaci pomocí hole a nastoupí i vystoupí sám. Jiný nevidomý uvítá, když na eskalátor budete vstupovat společně. V tom případě je důležité zastavit se těsně před vstupem na eskalátor a vstupovat na něj po pokynu nevidomého, až bude mít dostatečně situaci pod kontrolou. Dohodněte se s nevidomým, jestli se na eskalátoru chce držet vás nebo madla. Celá akce může předem vypadat složitěji a nebezpečněji, než tomu ve skutečnosti bude.
11. Při nástupu do soupravy metra se opět snažte stát čelem k soupravě, abyste mohli nastupovat kolmo do dveří. Nebezpečný prostor mezi vozem a nástupištěm nevidomému ohlaste krátce před tím, než ho budete překračovat, aby nevidomý mohl na pokyn reagovat. Nevidomému pro vyhledání meziprostoru navíc slouží bílá hůl.
12. Pokud při doprovázení vznikne situace, se kterou si nevíte rady, nezapomeňte, že jste na její řešení dva. Je možné, že nevidomý stejný problém už řešil mnohokrát.
13. Velký hluk, silný vítr, déšť a sníh nevidomému velmi ztěžují samostatný pohyb. V takových podmínkách se též snižuje pozornost a vnímavost chodců k problémům ostatních. Právě v těchto situacích může být vaše pomoc mimořádně užitečná.
14. Nevidomého, kterého znáte, pozdravte jako první, i když je mladší než vy. K pozdravu připojte oslovení, aby věděl, že pozdrav patří právě jemu. Když se zároveň představíte, možná nevidomému ulehčíte situaci s vaší identifikací. Poznávat lidi podle hlasu může být zejména v nečekaných situacích velmi náročné.
15. Vstoupíte-li do místnosti, ve které je nevidomý, dejte o sobě vědět. Obdobně mu oznamte svůj odchod, aby později třeba nemluvil do prázdna.
16. Při pomoci v interiéru se s nevidomým dohodněte o uložení jeho předmětů (kabátu, tašky) tak, aby v případě vašeho odchodu byl schopen si své věci najít sám. Při seznamování nevidomého s prostředím upozorněte zejména na předměty trčící do prostoru, jako jsou velké vázy nebo zavěšené skříňky. Pozor na tašky odkládané na podlahu a jiné předměty odložené na nečekaných místech. Nepříjemnou překážkou v interiérech bývají napůl otevřené dveře, neboť nevidomému hrozí přímým čelním nárazem.
17. Jednáte-li s nevidomým, kterého někdo doprovází, projednávejte záležitosti nevidomého přímo s ním a ne s průvodcem. Nevidomý s vámi sice nemůže udržovat zrakový kontakt, za své záležitosti je však odpovědný sám. Průvodce není zástupcem nevidomého. Pokud se nevidomý s průvodcem na zastupování dohodli, nevidomý vám to pravděpodobně řekne.
18. Nevidomý v restauraci obvykle potřebuje pomoc při vyhledání místa, šatny nebo věšáku. Vítanou informací je popis uspořádání jídla na talíři, stačí uvést směry z pohledu nevidomého (vlevo maso, vpravo brambory, nahoře zelenina, dole vejce). O uspořádání předmětů na stole se s nevidomým dohodněte. Řekněte mu také, jestli je s vámi u stolu ještě někdo jiný.
19. Vaše včasné, věcné a nedramatizující slovní upozornění na výkop, lešení, stavební zábor, nevhodně zaparkované auto na chodníku apod. může být neocenitelnou pomocí samostatně se pohybujícímu nevidomému.
20. Všechny výše uvedené zásady je samozřejmě nutno přizpůsobit situaci, při které jde o přímé ohrožení zdraví a života.
* * *
1.3. Shrnutí
Nevidomého nejprve oslovte, pak nabídněte pomoc, o její konkrétní podobě se spolu dohodněte.
Při společné chůzi jděte přibližně půl kroku před nevidomým, aby se mohl přidržovat vaší paže a "odečítat" z ní potřebné informace o pohybu.
Tempo pohybu se řídí pomalejším z dvojice, v ohrožujícím prostředí umožněte nevidomému, aby šel na bezpečnější straně. Za všech okolností jděte před nevidomým.
Před překážkami zastavte a popište je nevidomému. Na obrubníky, schody a eskalátory vstupujte vždy kolmo.
Madla, opěradla sedadel, ale i jiné předměty nevidomému snadno "ukážete" tak, že na ně položíte ruku, za kterou se vás nevidomý přidržuje.
Nezapomínejte, že jste na řešení problémů dva a komunikujte spolu zcela otevřeně.
2. DOBROVOLNÍCI POMÁHAJÍ NEVIDOMÝM
Vydavatel této brožury, Okamžik - sdružení pro podporu nejen nevidomých, je akreditovaným dobrovolnickým centrem pro oblast pomoci nevidomým. Následující tři kapitoly přibližují naše zkušenosti s dobrovolnictvím, průvodcovskou a asistentskou službou pro nevidomé a s rozvojem těchto činností v naší neziskové organizaci.
2.1. Kdo jsou dobrovolníci a jak pomáhají nevidomým?
1. Kdo je dobrovolník?
Udělat příležitostně zdarma něco dobrého pro druhé je normální pro mnoho lidí. Dobrovolník dělá zdarma předem sjednanou veřejně prospěšnou práci v rámci určité organizační struktury, dohodnutých pravidel a vymezené odpovědnosti.
2. Co dobrovolnictví nabízí?
Jak komu: uspokojení potřeb v oblasti smyslu života, rozšíření sociálních dovedností, nová přátelství, seznámení s odlišným světem, zkušenosti pro profesní růst, radost z dávání, naplnění volného času, protiváhu k vlastnímu jednostrannému profesionálnímu zaměření, příjemný pocit ze sounáležitosti k určité eticky profilované skupině lidí a kdo ví, co ještě.
3. Musí dobrovolník něco "investovat"?
Čas, energii, odpovědnost, někdy vlastní prostředky na hromadnou dopravu a na telefon, pokud nejsou finanční náklady spojené s výkonem dobrovolné služby hrazeny jejím organizátorem (dobrovolnickým centrem).
4. Jak je dobrovolnictví právně "ošetřeno"? Jaká práva dobrovolníci vlastně mají?
V naší zemi je dobrovolnictví upraveno zákonem o dobrovolnické službě č. 98/2002 Sb., ve kterém jsou definována základní práva a povinnosti dobrovolníků a organizací, které dobrovolníky buď vysílají k výkonu dobrovolné služby (dobrovolnická centra) nebo je přijímají do svých programů, kde dobrovolníci působí. Na základě uvedeného zákona ministerstvo vnitra České republiky může na konkrétní programy dobrovolnické služby udělit akreditaci, jejímž smyslem je mimo jiné ověřit připravenost organizace pracovat s dobrovolníky v souladu s uvedeným zákonem a umožnit finanční podporu takové činnosti.
Každý zájemce o dobrovolnictví by měl předem přezkoumat, jaká práva a jaké povinnosti mají dobrovolníci v programu, o který se zajímá. Nalezne je nejspíše ve smlouvě o výkonu dobrovolné služby, v etickém kodexu nebo jiném dokumentu organizace, která má dobrovolnický program.
5. Jak mohou dobrovolníci pomáhat nevidomým?
Pomoc může být různá, naše brožura je zaměřena na přiblížení dvou dále popsaných forem pomoci nevidomým tak, jak je provozujeme ve sdružení Okamžik.
V obou případech je pomáhající dobrovolník vlastně dobrovolným sociálním pracovníkem a svou činnost vykonává s profesionální podporou pracoviště, které získalo výše uvedenou akreditaci Ministerstva vnitra ČR.
Průvodcovská služba spočívá v zajišťování jednorázových doprovodů pro nevidomé, při kterých se dobrovolník setkává po každé s jiným nevidomým klientem.
Při osobní asistenci jde o dlouhodobější pomoc dobrovolníka jednomu nevidomému jako jeho klientovi v předem dohodnutých oblastech.
6. Jak funguje průvodcovská služba pro nevidomé?
Mnozí nevidomí lidé si osvojí dovednost samostatného pohybu s bílou holí po svých naučených trasách, problémem pro ně však mohou být trasy nové nebo složité, např. s častým přecházením vozovek, s výkopy, členitými parky atd. Proto mnozí uvítají doprovod poučeného průvodce, kterým je dobrovolník proškolený pro tuto činnost. Objednání doprovodu i vyhledání dobrovolníka ochotného vykonat tento doprovod zajišťuje telefonicky pracovník, který má k dispozici databázi proškolených dobrovolníků. Klienti služby jsou při zadávání objednávky poučeni o pravidlech spolupráce s dobrovolníkem.
Tak mohou např. dvě hodiny volného času dobrovolníka jednou za měsíc pomoci vyřešit naléhavý problém nevidomého.
7. V čem spočívá osobní asistence pro nevidomé?
Ztráta zraku komplikuje vedle samostatného pohybu i mnohé další oblasti života. Třídění předmětů, čtení a vyplňování různých dokumentů, sladění i nákup oblečení, orientace v knihovnách a ve slovnících, návštěva bazénu nebo třeba koncertu v neznámé budově, dohled nad dítětem hrajícím si na pískovišti - tyto nebo zcela jiné situace pomůže nevidomému zvládnout proškolený dobrovolník v roli osobního asistenta.
Obecně se dá říci, že osobní asistence zahrnuje řadu činností, které umožňují nevidomému naplňovat osobní potřeby podstatně efektivněji, než kdyby je zajišťoval sám, a dále realizovat potřeby, které sám vůbec zajišťovat nemůže. Spektrum činností je velmi individuální podle osobnosti nevidomého, jeho zájmů a jiných aktivit, jeho rodinné situace, míry zvládání speciálních dovedností atd.
Charakteristickým rysem osobní asistence je aktivní úloha klienta spočívající v jeho řídící roli při určování obsahu a průběhu služby v rámci širšího vymezení a pravidel nastavených poskytovatelem služby. Obvykle se dvojice setkávají jednou týdně nebo za dva týdny na 2-3 hodiny. Někteří nevidomí mají dva i více osobních asistentů, někteří dobrovolníci pomáhají dvěma klientům a vykonávají také průvodcovskou službu.
Nespornou výhodou osobní asistence vykonávané proškolenými dobrovolníky je neformální přátelská atmosféra, individuální "ušití" služby "na míru" i její bezplatnost. Asistence také přináší určitou úlevu pro nejbližší rodinu, která vlastně v běžném životě vykonává jakousi "neevidovanou asistenci".
8. Jaký je vztah mezi dobrovolnou osobní asistencí nevidomým a asistencí jako profesionální prací?
Obě se mohou účinně doplňovat.
Každý nevidomý potřebuje určitou "praktickou pomoc" v běžném životě, kterou lze označit jako osobní asistenci. Tu poskytuje buď placený nebo dobrovolný osobní asistent nebo rodina
(s nebezpečím poškozování mezilidských vztahů), nebo tyto potřeby nevidomého nejsou v různé míře zajišťovány a dochází ke snížení kvality jeho života včetně nebezpečí sociálního vyloučení.
Kromě toho se jednotliví nevidomí dostávají do specifických situací, které potřebu osobní asistence zesilují, např. osamělá nevidomá matka, osoba krátce po ztrátě zraku, kombinovaně postižení, senioři atd.
Povede-li připravovaný zákon o sociálních službách k vytvoření funkčního systému poskytování profesionální osobní asistence pro nevidomé, zůstane jistě více než dostatečný prostor pro práci dobrovolníků, neboť nelze předpokládat, že finanční zdroje umožní pokrytí všech potřeb na asistenci.
2.2. Více o osobní asistenci
Pojďte s námi nahlédnout podrobněji do toho, jak "fungují" dobrovolní osobní asistenti a nevidomí klienti v našem projektu. U jiných poskytovatelů této služby může být průběh spolupráce s dobrovolníky v něčem odlišný, náš model předkládáme jako příklad pro potenciální dobrovolníky a nové poskytovatele této služby.
1. Co čeká toho, kdo se chce stát dobrovolným osobním asistentem?
Vstupní strukturovaný pohovor, devítihodinový výcvik zaměřený na seznámení se světem nevidomých, na získání praktických dovedností i na psychologický rozměr asistence, zkušební doprovod s nevidomým pracovníkem projektu, uzavření písemné smlouvy o výkonu dobrovolné služby včetně podpisu etického kodexu, kontaktní setkání s klientem vedené pracovníkem, pravidelné poskytování zpráv o průběhu spolupráce jednou za měsíc a jednou za několik měsíců účast na supervizním setkání dobrovolníků. A samozřejmě setkávání s nevidomým klientem při smysluplné spolupráci.
2. Jak sdružení Okamžik podporuje dobrovolníky?
Zajištěním výše popsané přípravy na spolupráci s nevidomým, dále pojištěním dobrovolníků pro výkon jejich činnosti, průběžným poradenstvím, poskytnutím tištěných materiálů, skupinovou i individuální supervizí, komunikačními kurzy a jinými akcemi.
Dobrovolníci mohou získat potvrzení o své dobrovolné práci, vybraní dobrovolníci jsou oceňováni pamětním listem sdružení a navrhováni na cenu pro dobrovolníky Křesadlo atd. Dobrovolníci se mohou zúčastnit dalších vzdělávacích a kulturních akcí, které sdružení pořádá, a dále mají nárok na slevu z ceny vybraných publikací vydaných sdružením.
3. Na co by měl dobrovolník dbát, aby spolupráce s nevidomým byla příjemná a dlouhodobá?
Dobrovolník by měl svého klienta vnímat jako rovnoprávného partnera a svébytnou osobnost.
Dobrovolník by měl sledovat svůj pocit ze spolupráce a zavčas hledat příčiny případných nepříjemných pocitů a řešit je s klientem nebo s pracovníky, na supervizních setkáních dobrovolníků.
Dobrovolník by měl umět říkat "ne" na činnosti, které nechce dělat. Nevidomý může požádat
o dalšího asistenta, kterému právě tyto činnosti mohou přinášet uspokojení.
Dobrovolník by neměl nahrazovat odborného pracovníka, například instruktora samostatného pohybu nevidomých nebo pečovatelskou službu.
Dobrovolník by neměl rozhodovat za svého klienta tam, kde je přirozená odpovědnost na klientovi.
Dobrovolník by neměl zanedbávat komunikaci s pracovníky sdružení a účast na supervizních setkáních dobrovolníků, kde je možno načerpat zkušenosti, informace a třeba i energii pro další činnost.
4. Kdo jsou klienti projektu osobní asistence pro nevidomé?
Nevidomí nebo téměř nevidomí lidé, kteří chtějí rozšířit své možnosti nebo naplňovat své potřeby efektivněji, než když je zajišťují alternativními a časově náročnými metodami.
5. Musí nevidomý také něco "investovat"?
Určitě ano a ne málo. Představte si, že nevidíte, máte se pustit do spolupráce s neznámým člověkem
a vykonávat jakousi řídící funkci při zajišťování pomoci vlastní osobě a to vše máte zvládat s potřebným rozmyslem a taktem.
6. Co čeká nevidomého při vstupu do projektu?
Vstupní strukturovaný pohovor, uzavření písemné dohody o využívání služby včetně podpisu etického kodexu, kontaktní setkání s potenciálním asistentem ve spolupráci s pracovníkem projektu, jednou za měsíc stručné podání věcné informace o průběhu spolupráce.
7. Jak sdružení Okamžik dále podporuje klienty projektu?
Poradenstvím k průběhu spolupráce, příležitostnou nabídkou komunikačních kurzů a jiných vzdělávacích programů, poskytováním informací v různé míře souvisejících s projektem.
8. Na co by měl nevidomý klient dbát, aby spolupráce s dobrovolníkem byla příjemná a dlouhodobá?
Nevidomý by měl asistenta vnímat jako rovnoprávného partnera a svébytnou osobnost.
Dále by měl dbát na to, aby asistencí nechtěl řešit to, co může vyřešit bez problémů a časové náročnosti sám, a aby od asistenta nechtěl činnost, kterou asistent dělat nechce nebo mu ani nenáleží (odbornou práci instruktorů a sociálních pracovníků). Na otevřenou komunikaci s dobrovolníkem včetně umění říkat a přijímat "ne".
Na počátku spolupráce by nevidomý měl dbát na to, aby dobrovolníka "nezavalil" požadavky, aby pozorně vnímal jeho potřeby a pomohl mu zvládnout novou roli.
Na včasné řešení případných problémů otevřenou komunikací s dobrovolníkem, pracovníkem nebo supervizorem projektu.
2.3. Příběh jednoho projektu v datech a číslech
Jaká byla cesta nové sociální služby pro nevidomé? Něco napoví níže uvedená data, za kterými se skrývá mnoho podaných a na počátku často nepřijatých projektů, mnoho hledání postupů, pracovníků, nebytových prostor a financí, a také mnoho podpory ze strany zejména jiných neziskových organizací a samozřejmě také mnoho radosti z dobrovolníků a spokojených klientů. Více najdete v článku "Sedmero překvapení s dobrovolníky" z časopisu Grantis 11/2003 uveřejněném na našich internetových stránkách.
1998
- na semináři Národního dobrovolnického centra Hestia se rodí myšlenka na provozování osobní asistence pro nevidomé profesionálně vedenými dobrovolníky
2000
červen - je založeno občanské sdružení Okamžik, které jako jeden ze svých klíčových záměrů chce realizovat projekt osobní asistence pro nevidomé s dobrovolníky
listopad - začíná spolupracovat první dvojice "dobrovolný asistent / nevidomý klient"
2001
červen - sdružení získává vlastní prostory, probíhá první výcvik dobrovolníků
srpen - zřízeno tzv. společensky účelné pracovní místo dotované úřadem práce pro nevidomého sociálního pracovníka - koordinátora dobrovolníků
prosinec - funguje první desítka spolupracujících dvojic
2002
- projekt osobní asistence pro nevidomé založený na práci dobrovolníků je poprvé podpořen grantem Ministerstva práce a sociálních věcí
květen - projekt je prezentován na konferenci o dobrovolnictví v Kroměříži (viz Sborník z konference Kroměříž 2002)
srpen, září - sdružení Okamžik zajišťuje výcviky celkem 70 dobrovolníků pro tzv. krizovou asistenci pro nevidomé v Praze zavedenou Nadačním fondem Českého rozhlasu po povodních, výrazně roste zájem nevidomých o pomoc dobrovolníků
září - projekt podpořen grantem Nadačního fondu ČRo, který umožnil zaměstnat vidící sociální pracovnici spolupracující na projektu
prosinec - v projektu jsou zapojeny tři desítky spolupracujících dvojic
2003
- projekt je podpořen významnými granty MPSV a Nadačního fondu Českého rozhlasu a menšími granty Magistrátu hl. m. Prahy, Nadace ADRA a Městské části Praha 7
- je dvakrát prezentován v televizním programu pro zdravotně postižené Klíč a v řadě rozhlasových programů pro zrakově postižené
- zahájení obdobných projektů osobní asistence pro nevidomé vykonávané dobrovolníky ohlašují i jiní poskytovatelé sociálních služeb
- Okamžik realizuje rozvojový (pilotní) projekt podpořený MPSV zaměřený na zvýšení kvality osobní asistence s dobrovolníky
leden - sdružení Okamžik přebírá od Nadačního fondu ČRo agendu dobrovolníků vykonávajících průvodcovskou službu pro nevidomé, která se po povodních nově stává součástí běžně využívaných sociálních služeb v Praze
únor - dobrovolnice nejdéle zapojená v projektu sdružení Okamžik obdržela cenu pro dobrovolníky Křesadlo Národního dobrovolnického centra Hestia
listopad - v časopise pro neziskový sektor Grantis vychází článek "Sedmero překvapení s dobrovolníky" mapující zkušenosti se zaváděním nové služby
prosinec - vychází první vydání této brožury
prosinec - v projektu osobní asistence funguje 55 dvojic, v programu průvodcovské služby je evidováno 196 vykonaných doprovodů
2004
- dochází ke změnám v metodice projektu, rozšíření výcviku o část zaměřenou na psychologické aspekty dobrovolné práce, jsou zavedeny zkušební pochůzky dobrovolníků s nevidomým pracovníkem, pojištění dobrovolníků apod.
- projekt je významně podpořen grantem Magistrátu hl. m. Prahy, který se stává spolu s Nadačním fondem Českého rozhlasu hlavním podporovatelem i pro následující rok
březen - cenu Křesadlo obdržela druhá dobrovolnice Okamžiku
listopad - Ministerstvo vnitra uděluje sdružení Okamžik akreditaci na dobrovolnický program zaměřený na osobní asistenci a průvodcovskou službu pro nevidomé
2005
- počet dobrovolníků překračuje hranici 100 osob, počet doprovodů v průvodcovské službě zřejmě dosáhne počtu 350
- s podporou Nadace ADRA je zahájen projekt zaměřený na rozvoj osobní asistence včetně vydání této brožury
- práce dobrovolníků pro nevidomé je prezentována ve sborníku Národního dobrovolnického centra Hestia nazvaném Obyčejní lidé dělají neobyčejné věci
- projekt získává grantovou podporu Ministerstva vnitra ČR
Statistické údaje projektu osobní asistence
dobrovolníci (asistenti)
počet dobrovolníků, kteří vstoupili do projektu v roce 2001: 10
počet v roce 2002: 31
počet v roce 2003: 42
počet v roce 2004: 28
počet v roce 2005: 44
počet dobrovolníků za celou dobu projektu osobní asistence: 155
počet aktuálně zapojených v září 2005: 101
z toho:
ženy: 79
muži: 22
věková struktura
do 30 let: 55
31 až 50: 23
51 a více: 23
nevidomí (klienti)
počet klientů osobní asistence za celou dobu projektu: 90
počet aktuálně zapojených do projektu osobní asistence: 62
z toho
ženy: 44
muži: 18
věková struktura:
do 30 let: 21
31 až 50: 20
51 a více: 21
počet aktuálně zapojených do projektu průvodcovské služby: 60
3. PŘEVZATO Z TISKU
Osobní výpovědi dobrovolníků a pohled na jejich práci ze strany nevidomých klientů umožňují další přiblížení dobrovolnictví zaměřeného na pomoc nevidomým. Názvy k třem převzatým textům z tisku jsme zvolili pouze pro potřeby této brožury.
3.1. Proč pomáhat?
časopis Marianne červenec 2003
Bohdana Mikšíková, šestadvacetiletá finanční ředitelka jedné malé pražské firmy, momentálně neví, kam skočit dřív. Je totiž v plném proudu předsvatebních příprav. Ne svých: vdává se její klientka a dnes i kamarádka Katka, studentka už druhé vysoké školy. Od Bohdany ji odlišuje detail: od šestnácti let nevidí. "Chová se tak, že to není hned poznat. Navíc je maximalistka, takže když jsme "okukovaly" mýma očima její svatební kytici, proháněla květinářku a bazírovala na detailech tak, že si jejího postižení ta nebohá paní všimla až po hodině."
3.2. Pomáhat je normální
MF Dnes 31. 3. 2003 (z článku Alice Erbenové nazvaného "Hestia udělila ceny Křesadlo 2002")
Jednou z oceněných cenou Křesadlo 2002 je Mgr. Jana Volencová. Zeptala jsem se na její příběh cesty za dobrovolnictvím.
Proč pomáháte cizím lidem?Proč zrovna nevidomí?
K nevidomým jsem se dostala náhodou. Pracovala jsem tehdy v Krakovské ulici, kde sídlí i knihovna pro nevidomé. Tak dlouho jsem ji jen míjela, až rozhodnutí uzrálo. V knihovně moc nevěděli co se mnou, ale naštěstí mě odkázali na pana Michálka, který v nově založeném sdružení Okamžik právě rozjížděl projekt osobní asistence pro nevidomé s využitím dobrovolníků. A já se stala jejich první dobrovolnicí.
Co tato asistence obnáší?
Pan Michálek mě seznámil s nevidomou paní a dohodly jsme se, že spolu budeme chodit do městské knihovny. Na počátku jsem jistě byla trochu nervózní, jak doprovázet nevidomého člověka, jaké informace mu zprostředkovávat, jak situacemi proplouvat co nejhladčeji. Moje klientka Jiřina mi to ale velmi ulehčovala. Je samostatná, otevřená komunikaci, veselá a také zvyklá na různě šikovné průvodce. Za pochodu jsem se naučila základům doprovázení nevidomého a rozpaky pominuly.
Co vás na dobrovolnictví baví?
Nejvíce mě na našich setkáních baví postupné objevování Jiřinina světa: cestování, studium jazyků, paličkování, literatura, překládání. Poslouchám, porovnávám, reaguji, sdílím. Často se hodně smějeme. Můj nejcennější objev je, že Jiřina je především člověk jako každý jiný: má nějaké vlastnosti, zájmy, náhledy a dojmy. Její vnitřní svět je stejně lidský a bohatý jako u kohokoli jiného, koho stojí za to znát. A že Jiřina nevidí? To je jen jednou z mnoha charakteristik Jiřiny. Znamená to snad jen to, že se mě Jiřina přidržuje za loket, pomáhá si bílou holí, ale v našem lidském setkávání to není ani určující téma ani žádné omezení.
Co vám dobrovolnictví přináší?
Vídáme se už déle než dva roky a já jsem se za tu dobu mnoho naučila. Už vím, že i poslepu se dá žít zajímavě a naplno. Setkání jsou různě častá, jejich náplň se také proměňuje a mně nikdy nepřišlo na mysl, že tím přicházím o čas. Naopak. Vztah s Jiřinou mi otevírá nové obzory, učí mě jinak vnímat handicapované, umožňuje mi nahlédnout do světa někoho jiného. A kromě toho je prostě milé pomoci někomu - přináší to radost oběma stranám.
...a nyní pracujete pro Okamžik.
Zdá se mi jen přirozené, že jsem po nějaké době poznala sdružení Okamžik lépe a ráda jsem přijala nabídku v něm pracovat na plný úvazek. Odvíjí se to především od výborných lidí, kteří se kolem Okamžiku sdružují a od smysluplného zaměření organizace. Metodika práce s dobrovolníky a nevidomými klienty hodně pokročila v porovnání s dobou, kdy jsem se poprvé setkala s Okamžikem. Dnes je projekt osobní asistence podpořen Ministerstvem práce a sociálních věcí a má už svou standardizovanou podobu. Velmi mě těší, že se na jeho další podobě a směřování také podílím.
Paní Volencová se stala dobrovolnicí sdružení Okamžik v listopadu 2000 v době zahájení programu osobní asistence pro nevidomé založené na práci dobrovolníků, kdy sama nabídla věnovat část svého volného času ve prospěch někoho nevidomého. Se svou nevidomou klientkou, překladatelkou
z nizozemštiny, od té doby pravidelně navštěvuje knihovnu a napomáhá jí v orientaci v odborných
a jiných publikacích. Od června 2002 pravidelně spolupracuje s další nevidomou klientkou, které poskytuje nejrůznější praktickou pomoc (třídění dokumentů, společný sport a kultura), takže
současnosti poskytuje osobní asistenci dvěma nevidomým aktivním ženám průměrně v rozsahu 12-20 hodin měsíčně, navíc se od konce září 2002 stala pracovnicí sdružení Okamžik zabezpečující chod projektu "Dobrovolníci v osobní asistenci pro nevidomé".
3.3. Dobrovolnictví a splněné přání
Kdo jsou dobrovolníci? Jsou to výlučně studenti sbírající zkušenosti pro svou budoucí praxi? Co dobrovolníkům přináší jejich činnost? Odpovědi nabízí například výpověď ženy, která jako dobrovolnice vykonává osobní asistenci pro nevidomé dva roky a v současnosti takto pomáhá dvěma klientkám.
časopis Marianne říjen 2002 Ivana Štěpánková, 41, překladatelka, vdaná, 1 dítě
"O dobrovolnictví jsem odjakživa čítávala hlavně v anglických knihách a vždycky se mi to moc líbilo, jenže jsem buď neměla čas nebo odhodlání. Když se mi ale nedávno relativně usadil rodinný i pracovní život, protože synovi je už devatenáct a mužova firma se konečně zaběhla, řekla jsem si, že by bylo načase. A že jako 'OSVČ' neboli osoba samostatně výdělečně činná jsem víceméně pánem svého času, což mi umožňuje jistou flexibilnost, která by se někomu mohla hodit. Ale komu? Vybavila se mi moje dávná pedagogická studijní praxe ve střední internátní škole pro slabozraké. Pobyla jsem tam sice krátce, ale vzalo mě to. Vlastně jsem na to nikdy nezapomněla. Ještě k tomu mi přišlo, že nevidomí mají ve srovnání třeba s vozíčkáři strašně malou publicitu, a to rozhodlo. Do internetového vyhledávače jsem tedy naklepala v různých tvarech slovo 'nevidomý', a tak jsem objevila, že pražské sdružení Okamžik hledá asistenty. Asi hodinu si tu se mnou povídali o tom, jaké mám představy já a jaké oni, a když si mě nakonec vybrali, absolvovala jsem ještě pár hodin praktického výcviku. Byla jsem za něj vděčná, protože jinak bych netušila, jak se mám s nevidomým pohybovat tak, aby mu to pomáhalo a ne překáželo. Až potom mi představili Lucii, opravdu skvělou holku, s kterou je radost si povídat. Na jaře zrovna končila studium na právnické fakultě, takže především potřebovala najít spoustu podkladů pro diplomku. Zasedly jsme tedy u nás k internetu, já jí říkala, co jsem z něj vylovila, ona si vybírala. A já jí to nahrávala, protože doma má speciální čtecí zařízení. Domlouvaly jsme se, že se jí budu snažit pomoci i s hledáním nějakého dobrého zaměstnání přes internet. No a protože si mohu udělat volno i přes den, volá mě kdykoli, když potřebuje někam doprovodit. Ne, autem nejezdíme, jenom tramvají nebo metrem. Ale není to zas tak často, protože Lucie má ochotnou rodinu a taky kamarády, takže si myslím, že bych klidně zvládla ještě někoho. Z téhle 'práce', o které ovšem ví pouze můj muž a syn, mám totiž nesrovnatelně lepší pocit, než kdybych někam do neznáma poslala deset tisíc."3.4. Dobrovolnictví očima nevidomých klientů
Text o projektu sdružení Okamžik převzatý z publikace "Obyčejní lidé dělají neobyčejné věci", vydal Portál s. r. o. pro Hestia - Národní dobrovolnické centrum, Praha 2005
Přečtení dopisu, doprovod k lékaři nebo na úřad, vyplnění složenky, vybrání vhodné barevné kombinace oblečení při nákupu, společná turistika, návštěva kulturních akcí, rychlé vyhledání textu na internetu, orientace v knižních rejstřících v knihovně nebo doprovázení nevidomého rodiče s dítětem při procházce - to jen malý výčet toho, čím se dvojice "dobrovolný asistent / nevidomý klient" spolu zabývají.
Se souhlasem s anonymním zveřejněním citujeme některé z výroků nevidomých a jinak těžce zrakově postižených klientů, jak zazněly na pravidelných skupinových setkáních.
Na obyčejné nákupy mám manžela, na speciální ženské (koupit deštník ladící s oblečením a podobně) mám asistentky.
S asistentem chodíme po knihkupectvích, asistent říká, že sám má tak alespoň motivaci si tam zajít.
Moje asistentka se dostala do role manažerky mé svatby a moderátorky celého svatebního večera.
Je pro mne výzvou naučit se využívat čas asistenta, schopnost stát se manažerem vlastního času, být disciplinovaná a připravená, abych čas asistenta využila účelně. Zavedla jsem si předem připravený soupis potřeb a požadavků na něj, schraňuju papíry na třídění s ním a podobně.
Neříkám, že mám asistentku, ale že mám kamarádku. Jsem s ní každý den, alespoň po telefonu, a i to člověku hodně pomůže.
Překvapila mne nabídka na přechodné bydlení u asistentky po dobu rekonstrukce našeho bytu, tak velká důvěra ze strany asistentky pustit si mne (i mého muže) natolik do svého soukromí. Také mne překvapila její důvěra ke mně v oblasti peněz.
Asistence mne přivedla k tomu, že i bez ní toho dělám mnohem víc. Je pro mne vlastně jakýsi katalyzátor mých vlastních činností.
Asistentka mi pomáhá například při pohybu po internetu, pohybování se po škole, kde mi také čte nástěnky, společně chodíme do cvičení, na obědy nebo večeře, jen tak si sednout a popovídat, vzájemně si vypomáháme se španělštinou. Uvažujeme také o společné dovolené. Máme také společného kadeřníka. Mít asistentku mi dává jistotu, že cokoli si vymyslím, tak že mi ona dá odezvu, důvěřuju jí, jejím náhledům třeba na oblečení a tak.
Najednou mohu začít odmítat jistý druh pomoci od své maminky, ta má jiné oči než já.
Překvapilo mě, jaké nároky bude asistence klást na mě.
Navigaci třeba v Tesku bych zvládl, i když je pro mne hodně náročná. Ale je to o tom, že nejen potřebuju koupit nové kalhoty, ale i tříbit svůj komunikační protokol, víc pozorovat svět. Vztah s asistentem je pro mne také dobrým sebepoznávacím procesem.
Musela jsem se osvobodit od nepatřičných pocitů zavázanosti plynoucích z příjímání pomoci.
Co mi není příjemné - když je asistent přejemnělý, přezdvořilý, opečovává mě, je příliš opatrný.
Někdo mi věnuje svůj čas, svou přízeň, svou invenci - a tady to začíná být zajímavé, je to taková vyšší komunikační.
Musím v sobě hledat schopnost asistentovi uvěřit v tom, co říká. Můj asistent sám nerad nakupuje, ale říká, že pro druhého mu to nevadí.
Nečekala jsem, že najdu sestru.
Literatura, poznámky o vydavateli a autorovi
Doporučená literatura k otázkám dobrovolnictví:
- Dobrovolníci v neziskových organizacích (Informační centrum neziskových organizací 2001)
- Dobrovolníci v zařízeních sociální a zdravotní péče - Sborník z konference Kroměříž 2002
(klub UNESCO Kroměříž a Hestia 2002)
- J. Tošner, O. Sozanská: Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích (Portál 2002)
- M. Novotný a kolektiv autorů: Dobrovolnictví středoškoláků (Hestia 2003)
- Průvodce dobrovolnictvím pro neziskové organizace (Hestia 2003)
- Obyčejní lidé dělají neobyčejné věci (Portál 2005, pro Hestia)
- www.dobrovolnik.cz
Publikace a texty nevidomých autorů přibližující život se slepotou:
- P. Francová, J. Jakeš, M. Michálek - Nevídáno (Okamžik 2002, kniha prozaických a publicistických textů o slepotě a hluchoslepotě)Malý test: Co je osobní asistence?
Chcete se přesvědčit o tom, zda vám jsou smysl a náplň osobní asistence zcela jasné? Máte chuť zauvažovat o různých situacích, které jsou spojeny se slepotou? Připravili jsme pro vás test.
Pokuste se z následujících situací vybrat tu, která odpovídá roli dobrovolníka - osobního asistenta pro nevidomé.
Na konci testu najdete klíč, který vám ukáže, zda jste situaci správně posoudili.
1. Pomáhající s láskou pečuje o nevidomého při naplňování jeho základních životních potřeb, krmí ho, obléká a dbá o veškeré jeho možné i nemožné dobro.
2. Pomáhající pozorně seznamuje nevidomého s překážkami bytového interiéru, radí mu, jak uspořádat předměty v kuchyni a jak si třídit šatstvo, jindy s ním prochází trasu do zaměstnání a učí ho, jak se po ní bezpečně pohybovat bez průvodce jen s bílou holí.
3. Pomáhající doprovází nevidomého do knihovny a pomáhá mu s vyhledáním patřičné publikace, pak si chvíli povídají v čajovně a pročítají ručně psaný dopis, který nevidomý obdržel.
4. Pomáhající vyjadřuje svůj bezmezný obdiv k nevidomé osobě, s láskou ji hladí, nese jí tašku a snaží se odstranit každou překážku na její doslovné i symbolické životní cestě.
5. Pomáhající se prodírá nevšímavým davem, s didaktickým důrazem určeným zjevně okolí rázně chytí nevidomého za ruku, aby dotyčný pochopil, že mu konečně bude pomoženo. Aniž se nevidomého zeptá na cíl jeho putování, pro jistotu ho nejkratší cestou nekompromisně táhne skrze davy k nejbližšímu zábradlí.
6. Pomáhající sedí s nevidomým u konferenčního stolku, pozorně naslouchá jeho vyprávění
o myšlenkách na sebevraždu po ztrátě zraku, zaměstnání i partnera a pronáší utěšující slova.
Klíč:
1. Rodič zabezpečuje nevidomé dítě.
2. Odborný instruktor proškoluje osleplého člověka v nové životní situaci po ztrátě zraku.
3. Dobrovolník se svým klientem vykonává sjednanou osobní asistenci.
4. Zamilovaný muž prokazuje něžnou náklonnost své nevidomé dívce.
5. Příklad příležitostné pomoci nevidomému, která je prováděna nejen nesprávným postupem, ale také necitlivě k potřebám nevidomého a okolí.
6. Psychoterapeut při práci s nevidomým klientem v krizové situaci.
Pokud jste správně identifikovali zejména situaci č. 3 a nezaměnili ji s jinou, je vše v pořádku. Možná jste se i pobavili nebo zamysleli nad rozmanitostmi životních situací spojených se slepotou. Pokud jste se cítili v roli potenciálního osobního asistenta i v jiných situacích, pak je možná na místě zamyslet se nad svými motivy k dobrovolné práci nebo nad svým poměrem k těm, kterým chcete pomáhat. Každopádně je ještě třeba více si upřesnit, co dobrovolná osobní asistence je a co už ne.
Miroslav Michálek
Nebojte se pomoci nevidomým
Jako svou 15. publikaci vydal Okamžik - sdružení pro podporu nejen nevidomých
Praha 7, Umělecká 5
Druhé přepracované vydání brožury s názvem "Nebojte se nevidomých!"
Obálku ilustrovala Pavla Francová
Vydání publikace bylo finančně podpořeno Nadací ADRA, RWE Transgas a.s. prostřednictvím Nadace Charty 77 a Velvyslanectvím USA v Praze
Praha 2005
Náklad 3000 výtisků
Vytisklo NVT Repro s. r. o.
www.nvtr.cz
ISBN 80-86932-01-X